Na humanitární pomoc čekají před domem většinou penzistky, sem tam nějaký starší muž, ale převažují ženy.

„Samozřejmě že mi to pomůže. Víte, jaký mám důchod? 4000 hřiven měsíčně a z toho musím zaplatit elektřinu a vodu. Musím se starat. Z penze bych jinak nevyžila,“ říká Zina Dimitrijevna.

Zina bývala učitelkou ruského jazyka a její penze je v přepočtu něco málo přes dva tisíce korun. Teď má ale radost z návštěvy z Česka a vypráví příhodu z konce války – té druhé, světové.

„Můj otec byl Ukrajinec, matka Ruska a osvobozovali Prahu ve 45. roce. Každý rok, devátého května si to připomínám. Mám doma i fotografii.“

„V jedné tašce jsou potraviny, tedy rýže, těstoviny a ve druhé tašce jsou hygienické potřeby,“ popisuje obsah pomoci Alice, která pracuje jako dobrovolnice na východní Ukrajině nepřetržitě už rok a půl.

„To znamená, že se snažíme zkontaktovat, v tomto případě to byli vojáci, aby se domluvili s lidmi, co opravdu potřebují. V jiných případech je to buď místní, buď vojenská, nebo civilní administrace.“

Každý, kdo obdrží tašku s humanitární pomocí a potravinami, se musí zapsat a také se musí vyfotografovat pro pořádek, aby bylo jasno.

„Když už vozíme humanitární pomoc, tak se ji snažíme vozit takovou, kterou lidé opravdu potřebují, abychom nevozili jen tak ‚na blind‘. Nechceme vozit věci, které nejsou potřeba a potom asi i lidem, kteří ji třeba zas tak moc nepotřebují. Jsme maličká organizace, máme malý rozpočet a nechceme plýtvat penězi, které dostáváme od našich sponzorů.“

Nad válečným údělem si povzdechla penzistka Petrovna v květovaných šatech, hned ale přechází na veselejší notu. Jinak to prý nejde.

„Bez humoru není život zajímavý. Je třeba se radovat a čekat, že se objeví děti nebo vnoučata,“ usmívá se. „Veselíme se. Smějeme se, nenadáváme. To je to nejdůležitější.“

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít