‚Deprese je tu pořád. Je to dost práce.‘ Cecilia přežila Utøyu, její kamarádka ne. Trauma má i maminka
„Myslím, že mám coby přeživší trochu pocit viny. Já přežila, zatímco spousta ostatních ne,“ přiznává Cecilia v druhém dílu podcastové série Radia Wave Přežít: Utøya a Oslo. O zraněnou Cecilii se starala její maminka Eileen, i pro ni to ale bylo těžké a nese si bolest, kterou potřebuje sdílet. „Známí s vámi mohou soucítit, ale nemůžou pochopit, čím si procházíte. Když mluvíte s lidmi, kteří zažívají to samé, je to úplně jiné,“ srovnává Eileen.
„Deprese je jako velký pes. Někdy vás zasáhne více, ale stejně jako psa ji máte stále u sebe. Pořád. Každý den toho psa hladíte a říkáte mu: ‚To je v pohodě, však nemusíš růst, jen zůstaň, jak jsi!‘ A to je popravdě dost práce. Někdy to jde snáz než jindy,“ přiznává Cecilia.
Proč má Cecilie pocit viny, že útok na Utøye přežila? Poslechněte si druhý díl podcastové série Přežít: Utøya a Oslo
Chybí jí rameno a část paže. Před 12 lety, 22. července 2011, ji střelil terorista, který odpálil bombu ve vládní čtvrti v centru Osla a pak v policejní uniformě dorazil na ostrov, kde se konal letní tábor norské vládní Strany práce.
Cecilia přežila. Její nejlepší kamarádka ale ne.
Bolest, jakou mozek nepobíral
Cecilii bylo šestnáct, moc nezapadala, vrstevníci ji šikanovali. Doufala, že na táboře potká nové přátele.
Jenže tam vtrhl terorista a začal střílet. „Najednou jsme zaslechli takové malé výbuchy. Snažili jsme se přijít na to, co to je. Všimli jsme si člověka, který šel do kopce. Měl na sobě policejní uniformu. Takže z něj nikdo neměl strach. Dokud nezačal střílet,“ vzpomíná Cecilia.
Utíkala a schovávala se. „První kulka mě trefila nad pravým zápěstím. Pohlédla jsem se na svou ruku a vůbec nevypadala jako moje ruka. Druhá kulka mě zasáhla do ramene. Prostě mi odstřelila celé rameno. Tak strašně to bolelo, že to můj mozek nepobíral. Pak mě tlak povalil mezi kameny. Byl to další výstřel. Kulka ale trefila jeden z mých zubů,“ popisuje v druhém díle podcastové série Přežít.
Její nejlepší přítelkyně střelbu nepřežila.
„Myslím, že mám coby přeživší trochu pocit viny. Já přežila, zatímco spousta ostatních ne. Především moje nejlepší kamarádka. Hodně jsem k ní vzhlížela. Byla to úžasná bytost. Opravdu se o lidi kolem sebe zajímala. Upřímně jim chtěla pomáhat,“ vzpomíná Cecilia a pokračuje:
„A já si někdy říkám, jestli já jsem ta, která by měla taky pomáhat druhým. Jestli na to mám. Mám kolem sebe rodinu a spoustu přátel, co mě podporují. A já přemýšlím, jestli si to vůbec zasloužím. Co jim já můžu nabídnout na oplátku?“
Trauma a jiné trauma
Cecilia má podporu své maminky Eileen, která se o ni starala, když byla se střelným zraněním v nemocnici. Sama Eileen ale prožila trauma, o kterém potřebuje mluvit. Říká, že jí pomohlo svěřit se dalším rodičům dětí z Utøye.
„Známí s vámi mohou soucítit, ale nemůžou úplně pochopit, čím si procházíte. Je určitě moc fajn mít je kolem sebe, soucítí s vámi a naslouchají vám. Když ale mluvíte s lidmi, kteří zažívají to samé, je to úplně jiný příběh,“ srovnává Eileen.
Trauma mají i další Norové. Ačkoliv je útok osobně nezasáhl, otřásl jimi.
„Snažím se jim říct, že jejich nejhorší den zůstává stále jejich nejhorším dnem. I když si myslí, že to, čím jsem si prošla já, je ještě horší. Na tom ale nezáleží,“ říká dnes Cecilia s tím, že mluvit s ostatními o jejich traumatu z 22. července jí nevadí.
Dodnes se ale potýká s depresemi. Nemůže pracovat, a tak přednáší školákům o útoku na ostrově.
„Žije o dost jiný život, než by bývala žila, kdyby si tím neprošla. Ale žije si vlastně moc dobře. Našla se. Ví, za čím si stojí. A to je pro mě jako matku moc příjemné pozorovat,“ uzavírá její matka Eileen.
Jak se žije s depresí? A jak se žije s tím, že jste přežili Utøyu? Poslechněte si druhý díl podcastu Přežít, audio je nahoře v článku.
