Hrobové ticho prolamuje jen mňoukání koček. V troskách ukrajinské vesnice už žije jen jediný muž
Ticho ve vsi Bohorodyčne prolamuje jedině žalostné mňoukání koček. Vesnice se přeměnila v areál trosek. Nejprve tu narazíte na zvířata, než konečně padnete na člověka, píše agentura AFP v reportáži ze vsi Bohorodyčne v Donbasu na východě Ukrajiny.
Otřesná podívaná na zcela zničenou vesnici v údolí Doněcké oblasti svědčí o brutalitě bojů, které trvaly měsíce. Loni v létě ji obsadili Rusové, po měsících dělostřeleckého bombardování. V polovině září ji dobyly zpět ukrajinské síly, když v okolí zahájily velkou protiofenzívu.
Ve vesnici, která měla před válkou tisícovku obyvatel, nebyl ušetřen ani jediný dům. Krásný modrý kostel, prošpikovaný střepinami, je napůl zničen, jeho zlatá kupole leží roztříštěná na zemi.
Zdá se, že školou prošla vlna tsunami. Třídy jsou poseté rozbitými lavicemi, knihami, sešity… a ruskými potravinovými balíčky. Vojáci z Moskvy si tu jasně zřídili svou základnu. Ve sklepě se ještě stále válejí matrace a na podlaze leží ruská uniforma.
V ulicích posetých troskami a kostrami zničených je přízračná i přítomnost zvířat. Opuštění psi sledují návštěvníky, donekonečna poskakují a krouží, ale nevydají ze sebe jediné zakňučení nebo štěknutí.
Utrápená kočka s hlavou podivně uzavřenou ve skleněné nádobě s ostrými hranami zoufale mňouká, ale jakmile se k ní někdo pokusí přiblížit, vyděšeně uteče.
‚Vrátit se bylo zapotřebí‘
V zatáčce cesty se najednou na balkóně domu bez oken otlučeném větry objeví muž. Propadlý klobouk přečnívá přes vychrtlou tvář, štíhlou postavu halí jen chatrný šat navzdory ledovému mrazu. Jurij Ponomarenko srdečně vítá návštěvníky.
Čtyřiapadesátiletý muž, rodák z Bohorodyčneho, poslal ženu a dceru do Polska čtyři dny před začátkem únorové ruské invaze. Sám pak uprchl, když na místě propukly boje, a pobýval v dosud ušetřených městech a vsích na východě Ukrajiny. Den strávil tam a den zase jinde, než se po skončení bojů vrátil do Bohorodyčneho, kde prožil většinu života.
Před týdnem se tu konečně zase usadil. V domě, který není jeho. Ten jeho byl srovnán se zemí.
Na Ukrajině během války zemřelo přes 7000 civilistů, uvedl Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
Číst článek
„Myslím, že jsem první, kdo se sem vrátil, abych tu žil, i když věřím, že tu stále byla jedna matka a její syn, kteří nikdy neopustili vesnici. Cítil jsem, že se musím vrátit, bylo to zapotřebí,“ říká Jurij.
Bydlí v malé místnosti, která má sotva pět nebo šest metrů čtverečních. Postavil si sám kamna z cihel, ze kterých sálá příjemné teplo. Teploměr zavěšený na drátě ukazuje asi 18 stupňů.
Ticho panující ve vesnici narušuje zvuk motoru.
Kulka v lednici
Viktor Skljar, padesátník se žoviální tváří a dvěma pronikavě modrýma očima, přijel se svou ženou a malou dcerou, aby u vstupu do vsi posbíral vše, co lze odvézt z domu jeho bratra.
„Ta prasata, ruští vojáci, se usadili v jeho garáži,“ vysvětluje a ukazuje na příděly rozházené po zemi a vojenské flašky. „Myslím, že byli tři. Spali ve sklepě,“ pokračuje a ukazuje na tmavou místnost s podlahou pokrytou velkou špinavou matrací.
Dům sám o sobě skýtá obrázek chaosu, vše bylo pobořeno, zničeno. Vojáci podle Viktora odnesli televizi, mikrovlnnou troubu, oblečení, sekeru na dřevo. A vypálili kulku do lednice, rozhořčuje se a ukazuje na dvířka zařízení, které je nyní nepoužitelné.
Ale především zabili psa a jeho pozůstatky hodili do garáže. „Byl to bernardýn. Bernardýn,“ opakuje rozrušený Viktor.
