Po čtyřech letech života ve válečném Damašku se šestadvacetiletá Rufajda rozhodla utéct do Evropy. Její manžel utekl už dřív do Jordánska, aby nemusel narukovat do armády. Rufajda vzala dvě děti a s dalšími příbuznými odletěla do libanonského Bejrútu, po té do Turecka a pak už musela vlakem, autobusem nebo pěšky. Zvlášť cesta přes hory s malými dětmi jí dala zabrat. Teď čeká na nádraží v Budapešti, až sežene jízdenky do Vídně a přijde na ni řada ve frontě na vlak.

2:33 8. září 2015 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Rufajda cestuje se dvěma dcerami, jedné je pět let, druhé sedm let. Za nejtěžší považuje sedmihodinový přechod hranic z Řecka do Makedonie.

Nejhorší zážitek z celé cesty ale prožili v Maďarsku, v záchytném táboře poblíž srbských hranic. Maďaři se k nim chovali údajně velice nevybíravě, nedávali jim ani vodu.

„Celá cesta se dala vydržet, ale z Maďarska a maďarských policistů jsem unavená úplně nejvíc,“ říká Rufajda, která z Damašku odešla, protože se to podle ní už nedalo vydržet.

Došla elektřina, nebyla voda, nedalo se nic koupit. Nebo jen za nehorázné peníze. Například malé kuře za 15 dolarů.

Jediné dokumenty, které mají, získaly v Řecku. Všichni uprchlíci jsou velice dobře oblečeni. Vše mají vyprané a čisté. Ženy se i líčí. I na dlouhé cestě tak o sebe velmi dbají.

Rufajda a její dcery čekají na kamaráda, který prý má peníze. Ten by měl koupit jízdenky do Vídně. Dalším vlakem se tak pokusí odjet do Rakouska.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít