Rozdíl v tónu ruských a amerických médií můžeme přičíst odlišným politickým systémům a jiné politické kultuře, ale popravdě řečeno, jen málo kdo měl pocit, že Trump při svém prvním setkání s Putinem nějak zvláště uspěl. A to bez ohledu na skutečnost, že vlastně není jasné, co bylo Trumpovým cílem, když tvrdí, že špatné rusko-americké vztahy jsou důsledkem špatné politiky jeho předchůdců.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Trump a Putin proti Americe

Do amerických učebnic nejnovějších dějin pravděpodobně vejde okamžik, kdy Trump mluví o zasahování ruských institucí do amerických voleb a dá přednost ujištění ruského prezidenta před zjištěními amerických tajných služeb.

Pokud se podíváme na americkou politickou scénu, nejtvrdší byli podle očekávání demokraté, ale srovnatelně ostří byli někteří Trumpovi spolustraníci, zejména obvyklí podezřelí, jako John McCain nebo Lindsay Graham. Věci se ale stále posouvají, nejvýše postavený republikán v Kongresu Paul Ryan svému prezidentovi už zcela veřejně oponoval, když mluvil o nepochybném ruském zasahování do předloňských amerických prezidentských voleb.

Objevili se i republikánští obhájci Trumpových postojů, ale jednalo se o relativně nedůležité kongresmany, jako je John Barrasso nebo koneckonců i bývalý prezidentský kandidát Rand Paul. Navíc pokud si pozorně poslechneme, co Paul říkal, moc toho s Trumpem ve věci Ruska ve skutečnosti nesdílí.

Donaldův recept

Na okraj summitu můžeme udělat několik všeobecných pozorování. Jedním je Trumpovo zvláštní vidění mezinárodních vztahů. Trump jako kdyby měl velmi nerad své spojence, ale obdivoval své rivaly. Zvláště když si vzpomeneme na jeho pár dní starou jízdu skrze setkání se spojenci z NATO. Z toho Putin jistě může těžit i nadále.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář

Dále, Trump má k Rusku evidentně velmi zvláštní vztah, snad mu tato země i její prezident imponují. Snad Trump věří, že když Amerika s Ruskem nesousedí a moc neobchoduje, není co řešit, problém s tamním režimem evidentně nemá. A samozřejmě pomineme-li konspirační teorii, že Moskva něco na Trumpa má, třeba už z dob jeho cest za železnou oponu.

Třetí poznámka se týká samotné americké debaty. Je zřejmé, že Trumpa nebylo moc za co chválit, ale kdo americká média sleduje dlouhodobě, ví, že kvalita veřejné komunikace ve Spojených státech velmi utrpěla, stačí se podívat, jak o Trumpovi informuje třeba ctihodná CNN. Pro spravedlnost dodejme, že i Fox News o finské prezidentské schůzce ztěžka hledala něco pozitivního.

Týká se to i zesíleného stranictví americké politiky, kdy se demokraté s republikány už takřka na ničem neshodnou, snad jen někdy na odporu k Trumpovi. Existuje i podezření, že svou vlastní agendu mají i lidé v CIA, i když jim vzhledem k Trumpově nepochopitelnému jednání málo co zbývá. Celou věc je možné vidět v kontextu velkého propadu politické kultury na Západě.

Kouzlo osobnosti

Zmíněná obrana senátora Barrassa obsahovala tvrzení, že Trump byl během osobního jednání s Putinem velmi tvrdý, ale senátor za Wyoming o obsahu schůzky neví více než kdokoli jiný a naděje, že Trump je ve skutečnosti velmi práskaný vyjednavač, trvale bledne.

Zajímavé je, že sám Trump dodatečně pochopil, že jeho výkon v Helsinkách asi nebyl nejlepší – nebo přinejmenším ne jeho prezentace – a v dodatečném tweetu opravil své vyjádření o tajných službách. Je prý ale třeba dívat se do budoucna a nezaměřovat se na minulost. Vypadá to skoro jako přiznání, že v těch prezidentských volbách roku 2016 opravdu bylo něco v nepořádku.

Během tiskové konference ovšem Donald Trump prohlásil, že ruský prezident jakékoli zasahování popřel a on, Trump, nevidí důvod, proč by to Rusko dělalo. Dost těžko může říci, že by tím důvodem mohl být on sám a zvláštní kouzlo jeho osobnosti.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít