Pomiňme, že Izrael zatím nic neanektoval. Izraelci dokonce ještě ani nevědí, které oblasti a jak velké území chce jejich vláda anektovat. Zatím jde jen o záměr deklarovaný ve vládním programu a častokrát zdůrazňovaný premiérem Benjaminem Netanjahuem, ale nikoli jeho koaličním partnerem, uskupením Modrobílá Bennyho Gantze. Jeho realizace je závislá na splnění řady podmínek, které jsou pro Netanjahua splnitelné dost obtížně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Gita Zbavitelová: Záměr izraelské anexe – co v dopise tří ministrů zahraničí nezaznělo

Sporné je také tvrzení kritiků, že Izrael porušuje mezinárodní právo, podle něhož nesmí anektovat „okupované území“. Kterému státu však Izraelci Západní břeh okupují? Žádný tam nikdy neexistoval, a když v roce 1947 OSN rozhodla, že by ho tam Arabové mohli mít, arabské země to odmítly. Vznikl pouze Stát Izrael. Před ním tam byla jen britská mandátní Palestina, která zanikla v roce 1948, a před ní Osmanská říše.

Autoři dopisu mají také obavy z „apartheidu“. Přitom izraelští Arabové, tedy ti, kdo žijí ve státě Izrael, a nikoli na území palestinské samosprávy, mají stejná práva jako Židé. Už od vzniku státu mají své politické strany, jsou zastoupeni v parlamentu, mají své školy i pasy a cestují po světě, studují na izraelských univerzitách, pracují v izraelských podnicích i nemocnicích, chodí k volbám a pobírají sociální dávky. Palestinci, kteří žijí v Jordánském údolí, o jehož anexi Netanjahu uvažuje, se však k vlastní smůle izraelskými občany stát nemají, ale měli by zůstat pod správou palestinské autonomie, uvedl premiér nedávno.

Především ale autoři dopisu předpokládají, že Palestinci svůj stát chtějí a plánovaná anexe jim znemožní jeho získání. Zatím si to však znemožňují sami. Odmítají nejen jakkoli slevit ze svých tradičních požadavků, ale i o svém státu vůbec jednat.

O vlastním státě se musí jednat

Palestinský předák Jásir Arafat nepřijal v roce 2000 v Camp Davidu ani nabídku izraelského premiéra Ehuda Baraka na východní Jeruzalém jako metropoli palestinského státu a až 95 % Západního břehu. Arafat summit zmařil a po svém návratu z Ameriky rozpoutal v Izraeli krvavou druhou intifádu.

V roce 2008 nabídl izraelský premiér Ehud Olmert současnému palestinskému vůdci Mahmúdu Abbásovi zhruba 94 % Západního břehu a územní náhradu za zbývajících 6 %, rozdělení Jeruzaléma na židovskou a arabskou polovinu a mezinárodní správu nad Starým Městem s Chrámovou horou. Ani Abbás na to nepřistoupil. Palestinci vždycky zamítli i všechny návrhy na řešení situace palestinských uprchlíků.

Žádné palestinské vedení nikdy svému lidu nevysvětlilo, že k získání vlastního státu je třeba ústupků. Nikdy také nepřestalo oslavovat a financovat vrahy Izraelců a podněcovat proti židovskému státu. Palestinské děti se ze zkreslených učebnic a map dozvídají, že izraelská města Haifa nebo Safed leží v Palestině, židovské historické památky staré tisíce let jsou muslimské, teroristé jsou mučedníci a Izrael nemá právo existovat. Kvůli podněcování neustal ani terorismus – jen vloni izraelská bezpečnostní služba Šin Bet zmařila 560 útoků, včetně deseti sebevražedných atentátů a čtyř únosů, tedy zhruba 47 měsíčně.

Palestinci nikdy nepřistoupili na jediný kompromis a jednat o svém státu odmítají už šest let. Když Donald Trump uznal v prosinci 2017 Jeruzalém za hlavní město Izraele a později tam přestěhoval americké velvyslanectví, začali palestinští politici Američany nevybíravě urážet a nakonec s nimi přerušili styky.

Mahmúd Abbás odmítal Trumpův mírový plán už v době, kdy ho Bílý dům teprve chystal, a ovšem i po jeho letošním zveřejnění. V červnu 2019 zavrhl i Trumpův návrh ekonomické pomoci Palestincům, který chtěl investovat až 50 miliard dolarů do jejich infrastruktury, školství či zdravotnictví a vytvořit statisíce pracovních míst. Abbás do Bahrajnu, kde chtěli Američané plán představit, vůbec nejel.

Odpůrci imaginární izraelské anexe kritizují i Trumpův mírový plán. Ten možná není nejšťastnější ani příliš realistický, ale po mnoha letech je to alespoň nějaký návrh řešení, který přinejmenším stojí za zvážení. Evropská unie, která patří k nejzarytějším zastáncům neústupných Palestinců, nebyla nikdy schopná předložit nic. I díky neochvějné podpoře Bruselu volí Palestinci agresivní diplomacii místo bilaterálního jednání s přesvědčením, že jim přinese vlastní stát bez ústupků i rozhovorů s Izraelem.

Anexe jistě není z mnoha důvodů to nejmoudřejší, co by Izrael mohl udělat, protože by mu způsobila řadu potíží, které nepotřebuje. Pokud však mají kritici izraelských záměrů takovou starost, jak „hrozné“ věci by se Palestincům děly, kdyby se Izrael rozhodl svůj plán provést, ať předloží vlastní mírový návrh, nad nímž se obě strany alespoň zamyslí.

Ale především ať Palestincům vysvětlí, že o vlastním státě musí jednat, a ne všechno bez výjimky odmítat. Když Organizace pro osvobození Palestiny nedávno potvrdila, že kvůli plánované anexi ukončuje veškerou spolupráci a všechny dohody s Izraelem, vyzvala Palestince k vystupňování „lidového odboje za získání vlastního státu“. Žádné jednání – jen boj. Tento „záměr“ však neodsoudil nikdo.

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Gita Zbavitelová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít