Dva příklady jsou exaktní ukázkou, proč se v Česku extrémně obtížně staví a prosazuje cokoliv nového, proč s nadsázkou razítka pro stavbu psí boudy trvá déle než kdysi faraonům postavit pyramidy. A jsou přesným vyjádřením tzv. Nimby, anglické zkratky not in my backyard, kterou lze velmi volně přeložit jako „dělejte si, co chcete, ale někde jinde, než jsem já“.

Přehrát

00:00 / 00:00

Julie Hrstková: Hlavně žádný problém. Proč se v Česku obtížně staví?

Zatímco široká veřejnost pláče nad tím, že se zruší kultovní místo a politici hrozí tím, že Česko přijde o možnost zaměstnat další tisíce lidí, místní hovoří o ignoraci rezidentů na úkor cizích zájmů.

Konsenzus zdánlivě neexistuje, řešením je prosazení mínění jedné strany sporu bez ohledu na cokoliv a tedy i potvrzení oné zdánlivé bezohlednosti vyšších zájmů nad místním blahobytem.

Překvapivě řešení by se dalo najít i jiné, než to, že se nakonec bude stavět, hrát nebo cokoliv dělat někde jinde, nejlépe v jiné zemi, kde s podobnými problémy umí nakládat podstatně lépe. Stačí se podívat na to, co reálně vadí místním. Tedy zhoršení kvality života kvůli dočasnému nepořádku při výstavbě a dlouhodobým problémům, které vyplývají ze zvýšeného pohybu lidí, tedy z příchodu velkého počtu nových návštěvníků. Do této oblasti lze zařadit větší nápor na dopravu a obecně veškerou infrastrukturu, případně vyšší kriminalitu.

Změna přístupu

Což jsou jasně pojmenované věci, se kterými se dá pracovat, pokud by skutečně měl někdo zájem na dosažení dohody, kde obě strany budou mít pocit alespoň většinové spokojenosti. Kouzelný prostředek, který může zmírnit nevoli, se jmenuje peníze. Pokud budou mít místní pocit, že dostanou něco navíc, že za každé jedno znevýhodnění dostanou jinou výhodu, změní svůj přístup.

A platí to možná poněkud překvapivě i pro úřady, které přestanou být bombardovány stížnostmi, přičemž tady by dost pomohlo, kdyby se k místním záležitostem mohli vyhradit jen místní a ne spolky z druhého konce republiky.

Určitě platí, že je nutné zlepšit stavební řízení, změnit celý rigidní systém územního plánování, a přesvědčit úřady a úředníky, že jejich primárním cílem by měl být dobrý výsledek a dohoda všech zúčastněných. A také částečné omezení pravomocí municipalit.

Současně ale není od věci popřemýšlet nad tím, zda by obce a města neměly dostávat víc peněz z daní z aktivit, které jejich obyvatelé zasáhnou. Smířit se s čímkoliv je podstatně jednodušší, když změna k horšímu v jedné oblasti přinese výrazné zlepšení kvality života v mnoha jiných směrech.

Česko svojí nechutí a neschopností schválit cokoliv nového sklouzává do přetvoření do skanzenu. Všichni si rádi přečteme o idylických dobách, kdy žily tři generace pohromadě a do práce se chodilo na pole před chalupu a do školy bodly po strništi do další vesnice. V praxi ale chceme bydlet sami, mít všechno na dosah zmáčknutím tlačítka, jezdit pohodlnou dopravou, lékaře mít na dosah a nakupovat, jíst a bavit se v blízkém okolí. A to se bez změny přístupu neobejde.

Autorka je komentátorka Hospodářských novin

Julie Hrstková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít