Belgie, rekordmanka vládního provizoria
Když se v Evropě zmiňuje nestabilní vláda, nejsnadněji se vynoří jméno Itálie, která v poválečném období stihla ustavit několik desítek ministerských kabinetů. Rekordmankou v délce vládního provizoria je ale spolehlivě Belgie, tradičně rozpolcená mezi jazykovými komunitami Valonů a Vlámů, jejichž političtí reprezentanti například nebyli schopni v letech 2010 až 2011 sestavit vládu po celkem 541 dní.
Na národnostní štěpení nyní doplatila i koalice, která spravovala konstituční monarchii od roku 2014.
Už na počátku si vysloužila přezdívku „vláda sebevrahů“, protože její frankofonní premiér Charles Michel byl zcela závislý na podpoře stran z druhé komunity v čele Neovlámskou aliancí NVA, která dlouhodobě prosazuje posun od federativního uspořádání státu ke konfederaci.
Kvůli svému slabému postavení si premiér vysloužil označení „loutka“, což v kombinaci s již zmíněnou nálepkou „vláda kamikadze“ nevěštilo nijak valné vyhlídky.
Navzdory tomu vydržel kabinet Charlese Michela fungovat až do letošního prosince a v sociálních a ekonomických věcech dokázal prosadit řadu užitečných změn.
Belgický král přijal rezignaci premiéra. Jeho vláda má zemi spravovat do řádných voleb v květnu
Číst článek
Vnitřní uspořádání země
Vládní krizi odstartoval spor o smlouvu OSN o migraci podepsanou tento týden zástupci 180 států v marockém Marrákeši. Spor o podpis právně nezávazného dokumentu zažilo i Česko, ale v Belgii ho zástupci Neovlámské aliance využili ke svržení vlády.
Problém imigrace má v zemi vzhledem k počtu přistěhovalců zcela konkrétní a výraznou podobu a po letošních říjnových obecních a provinčních volbách, kdy ve vlámské komunitě posílil krajně nacionalistický Vlams Belang, Neovlámská aliance potřebovala najít způsob, jak se vymezit vůči svému vládnímu angažmá, a našla ho ve sporu o smlouvu z Marrákeše.
Vzhledem k bohatým zkušenostem s vládním provizoriem dokáže Belgie měsíce zbývající do voleb překlenout, zvláště s ohledem na to, že v jejím federálním uspořádání je správa mnoha věcí delegována na provinční nebo místní úroveň.
Důležitý bude výsledek květnových voleb, v nichž se ukáže, zda se Neovlámské alianci její politický manévr vyplatí navzdory časté zkušenosti, že ti, kdo pád vlády vyvolají, z něho nedokážou těžit.
Pokud by se potvrdila i tentokrát a ve vlámské komunitě by se dominantní stranou stal krajně nacionalistický Vlams Belang, mohla by se země, o níž se říká, že jediným skutečným Belgičanem je panovník, dostat do situace, kdy by musela nově zvažovat své vnitřní uspořádání.
Západ v atomové pasti Ruska?
Lída Rakušanová
Zeman a Klaus opět ve hře
Kateřina Perknerová
Šéf Fedu bude trpět. Byl na Trumpovi příliš nezávislý
Tereza Zavadilová
Maláčová a Zaorálek vyrazili hájit ‚hodnoty‘, kterým by se před deseti lety smáli
Apolena Rychlíková