Už mnohokrát (dokonce i před začátkem současné běloruské vnitropolitické krize) mluvil o tom, že ženy jednoduše nejsou stavěné na to, aby stanuly v čele celostátní politické reprezentace.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celý komentář Libora Dvořáka

V závěru letošního roku lze jednoznačně konstatovat, že trend mimořádné role běloruských žen vlastně určil právě sám běloruský prezident, když k volbám rovnou nepřipustil pro sebe nebezpečné kandidáty Sjarheje Cichanouského, Viktora Babarika a Valerije Cepkala.

Dva prvně jmenovaní skončili za mřížemi, kde jsou doposud. Pro Svjatlanu Cichanouskou, která nakonec místo manžela oznámila vlastní kandidaturu, a Viktorii Cepkalovou to znamenalo navázání úzké spolupráce ve Svjatlanině předvolebním štábu, kde uvítaly další výraznou ženskou osobnost tohoto roku – profesionální hudebnici Marii Kolesnikovovou.

Převzato z Plusu

Paní Cichanouská přitom na nějakou politickou kariéru nikdy nepomyslela, ale vyřazení jejího manžela z pomyslného prezidentského dostihu proměnilo její životní osudy zcela kardinálně. Sama se tedy stala Lukašenkovou hlavní protikandidátkou a dnes je nejviditelnější tváří běloruské opozice v zahraničí.

Mírumilovnost protestujících

K tomu už jen dodejme, že Viktorie Cepkalová je rovněž ve vynuceném exilu a Marie Kolesnikovová, která se nenechala násilně vystrkat na Ukrajinu a pro jistotu na hranici roztrhala svůj cestovní pas, skončila jako mnozí jiní v Lukašenkově kriminále.

Všechny tři tyto výrazné ženské osobnosti ovšem dřív, než je brutální prezidentova vůle rozdělila, vytvořily triumvirát, o němž další účastnice běloruského protestního hnutí, minská básnířka Kristina (příjmení pro jistotu neuvádí) říká:

„V naší zemi včetně sovětské minulosti prožíváme nekonečný příběh autoritářské, totalitní vlády mužů. Jedině žena je patrně schopná tohle trudné dědictví změnit. Když se Svjatlana, Marie a Veronika spojily, na společném programu se domluvily během čtvrthodiny. To naše tradiční opozice nedokázala ani za dlouhých 26 let,“ říká Kristina.

Slavistka Marina Šarlajová zase soudí, že vstup žen do ulic a tím i na politickou scénu je symbolický: „Jejich rezolutní a zároveň kreativní protest lze považovat za vzpouru proti přežitému patriarchátu Alexandra Lukašenka, který ženy vykázal výhradně do role matky a ochranitelky rodinného krbu.“ A to už běloruským ženám podle paní Šarlajové nestačí.

Filozofka Taťána Šitcovová je přesvědčena, že „čistě ženský“, mírný a mírumilovný protest je v příkrém protikladu s brutálním fyzickým násilím běloruské státní moci. Požadavek zastavit násilí je morální odpovědí režimu, na níž je budována politická solidarita celé běloruské protestní veřejnosti.

K tomu připojme jen malou, ale důležitou poznámku: právě akcentovaná mírumilovnost protestujících je želbohu také hlavní zárukou toho, že Lukašenko je stále ještě u moci.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Libor Dvořák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít