Jedna kauza střídá před volbami druhou a stejně tak jedno obvinění vytlačuje druhé. U nařčení prezidenta Miloše Zemana, že jej a jeho lidi odposlouchává Bezpečnostní informační služba (BIS), které pronesl v rozhovoru pro Blesk, bychom se ale přesto měli zastavit. Ne ani tak proto, abychom řešili jeden konkrétní případ, který, jak už to ve světě špionů i Pražského hradu bývá, existovat může, rovněž ale nemusí.

Praha 18:31 14. září 2021 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Spíše však proto, že v realitě českého odposlouchávání skutečně není všechno v pořádku. A to ani nemusíme mluvit o složitých odposlouchávacích akcích BIS, které povoluje Vrchní soud v Praze. Stačí se podívat na v uvozovkách běžné policejní odposlouchávání.

To není v České republice žádnou marginální záležitostí. Například v roce 2019 policisté odposlouchávali téměř tři tisíce lidí na více než pěti tisících přístrojích.

Ve všech případech jim to musel povolit příslušný soud a odposlouchávaní musejí být podezřelí z opravdu vážné trestné činnosti. Při vyšetřování drobnějších trestných činů nejsou odposlechy možné.

I když se počet odposlechů meziročně snižuje, není úplně jasné například to, zda a jak se používají rovněž starší záznamy ze soukromé konverzace.

Unie obhájců, vedená známým advokátem a zároveň místopředsedou České advokátní komory Tomášem Sokolem, totiž před prázdninami upozornila na to, že patrně nedochází k ničení starých odposlechů v takové míře, jakou vyžaduje trestní řád.

Ve vyšetřovacích spisech tak podle Unie obhájců a jejích poznatků leží i záznamy, které tam už dávno nemají co dělat a měly být policisty zničeny.

Nikdy nevíte, kdy poslouchají vás

Unie obhájců dlouhodobě upozorňuje i na jiné problémy: například snahu o policejní vlamování se, alespoň v některých případech, do konverzace mezi obhájcem a obviněným, což zákon přímo zakazuje.

Právní úprava odposlechů je navíc poměrně stručná, a tak na řadu sporných otázek vůbec neodpovídá. Není například jasné, jak se lze bránit, pokud máte pocit, že váš telefon někdo poslouchá, ale nemá k tomu žádný relevantní důvod.

Policie i státní zastupitelství se všem nařčením opakovaně brání. Z již řečeného je ale poměrně jasné, že si nikdo z nás nemůže být stoprocentně jistý, zda i jeho hovory v policejních sítích někdy neuvíznou.

BIS mě a mé okolí odposlouchávala, tvrdí Zeman. ‚Premiér mi řekl, že to zastavil‘

Číst článek

Možný argument podle selského rozumu ve smyslu „když nic špatného nedělám a nemám co tajit, tak mi odposlouchávání nemusí vadit,“ nemůže obstát.

Představme si, co bychom říkali třeba na to, kdyby někdo preventivně otevíral naše dopisy, v klidu si je kopíroval, posléze přečetl a zanalyzoval, ale my bychom o tom nic nevěděli. Originály by totiž důmyslně zalepil do původních obálek a zdánlivě neporušené nechal doručit. Asi by se nám to příliš nelíbilo. Telefonní rozhovor přitom požívá stejné ochrany, i pro něj platí listovní tajemství.

Jakýkoliv ústupek z ochrany lidského soukromí ve prospěch státu může být nebezpečný. Přesto je trendem legislativy posledních let, a to kvůli boji s tím nejhorším zločinem: terorismem, mafií, nejmasivnější korupcí.

Odposlechy nutně zůstanou navždy v šedé zóně už ze své základní podstaty a bylo by naivní domnívat se, že popsané problémy může vyřešit určitá změna zákona. Přesto je ale nutné trvat na dodržování všech pravidel a tlačit v tomto ohledu na policii i státní zastupitelství. Protože nikdy nevíte, kdy mohou poslouchat i vás.

Autor je šéfredaktorem magazínu Lawyers & Business

Jan Januš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít