Katovice leží jen pár kilometrů za Ostravou. Z Prahy dojedete vlakem za pět hodin. Ubytovat se můžete ve městě, jelikož je ale areál festivalu mimo centrum, nabízí i stanové městečko. Cesta na festival je trochu delší, autobusy bývají v hlavních časech přeplněné, na druhou stranu jezdí festivalová linka zdarma a poměrně často. Jak se blížíte ke vstupní bráně, je cítit, že nic okázalého a opulentního tu nenajdete. Na OFFu je přednostní strohost a pravdivost.

Jako jiné polské festivaly, i tady je zavedena někdy až zbytečně tvrdá politika oddělené zábavy před pódiem na jedné straně a jídla a pití na straně druhé. Konzumovat buď pirožky, nebo hudbu. Z vyhrazených zón vás s kelímkem piva a nakousnutým hamburgerem nepustí. Pokud tedy chcete sledovat právě hrající PJ Harvey s kapelou, jedině zpoza plotu. Specifikum, které mají snad jen v Polsku, má své výhody, zároveň ale existují určité výjimky, které dělají nařízení absurdními. Podobně by se dalo namítat, proč nemají v areálu pisoáry pro pány, aby se tak zmenšily fronty na záchody. Nebo proč se platí kartou a kupóny směnitelnými za peníze, i když většina systémů už dnes funguje na bezkontaktní platby pomocí čipu.

Na hudebním žánru nezáleží, hlavně, že se hraje

Když si člověk na místní zvyklosti zvykne a nezaobírá se otázkou „proč“, nabídne mu festival na oplátku příjemné zázemí v blízkosti přírody a hlavně kvalitní hudební produkci. Ta je navíc častokrát podpořena precizním nazvučením. Na čtyřech scénách se střídají méně známá jména se zavedenými experimentátory a alternativními umělci. Meze se nekladou ani žánrům. Jednou hraje na hlavním pódiu world music a jazz v podání Idris Ackamoor & The Pyramids, podruhé tu přehrávají své album Pink japonští Boris, potřetí tu rapuje Talib Kweli.

Z tak zvané Lesní scény zase zní hlasitý black metal Wolves In The Throne Room, další metalovou kapelu byste ale na letošním ročníku hledali těžko. Namísto toho se pokouší Helado Negro nebo Anna Meredith pomocí elektroniky vystihnout podstatu písničkářství. Na OFFu je jedno, že některé hudebníky neznáte a že o Silver Apples slyšíte poprvé, i když byl Simeon Coxe na konci šedesátých let jedním z pionýrů v propojování elektronické hudby s rockem. Tady je prostor pro objevování. Je to forma otevřené společnosti, kde umí návštěvníci naslouchat a zážitek z vystoupení je přednější než jaký komfort vám k tomu festival nabídne. Reklamy jdou stranou, obsah vítězí nad formou.

Podobně jako to ukazovala Feist první večer. I když má kanadská zpěvačka na pódiu ambice stát se rockovou hvězdou, v růžových šatech a naboso jí to nejde. Roztomilý kontrast byl asi nejviditelnější v momentech, kdy nechávala zařvat publikum, sama ale přitom zpívala svým medovým hlasem čisté šeptavé tóny. O dvacet hodin později na stejném místě zase PJ Harvey ukazuje sílu sehraných hudebníků, kteří tepou v jednom rytmu jako jeden člověk. Nic víc, jen čistě odvedená práce. V pražském Fóru Karlín byl zážitek možná intenzivnější, ani tady si rozhodně ostudu neudělala. Naopak Jessy Lanza si oproti svému poslednímu pražskému vystoupení reputaci vylepšila. Jednoduchá show s vkusnou projekcí vytáhla k tanci i ty polské návštěvníky, kteří o pár minut dřív křepčili u domácích Mitch & Mitch. Živelné kapely, která osciluje mezi latinskoamerickou bossa novou a čačou a melodiemi Vladimira Cosmy.

V minulých letech se často stávalo, že si některý z pražských promotérů některého z interpretů OFFu stáhl při přejezdu střední Evropou do Prahy. Už tu tak vystoupili Cloud Nothings nebo Neutral Milk Hotel. Zážitek z klubového prostředí byl kolikrát intenzivnější, kapela navíc zahrála plnohodnotný set. Výlet do Katovic stojí za to. Jak se zdá, alternativě jsou tu otevřenější.

Ondřej Bambas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít