Vy jste přišel na Barrandov do studií poprvé v roce 1959. Co jste tam viděl?
Člověk si vzpomínky idealizuje. Já sám sebe jako toho malého devítiletého chlapečka vidím, jak tam přicházím. A nebylo to okouzlení, že je to film – něco obrovského! Pro mě to bylo okouzlení lidmi. I když jsem byl prťavý a první film, kde jsem hrál, byla Zpívající pudřenka, kde nás bylo asi dvacet dětí, byl jsem jeden z mnoha, stejně jsem viděl, jak ti lidi pracují a jak se snaží. Měl jsem vždycky trochu ostych, protože jsem se bál, abych jim to nezkazil.

Přehrát

00:00 / 00:00

Závěrečná věta ve Sněženkách a machrech byl v té době jasný odkaz. Celé kino přesně vědělo, o čem se mluví, vzpomíná režisér Karel Smyczek. Poslechněte si rozhovor

Ještě jinou dimenzi to mělo – když jsem hrál ve filmu Holubice od Františka Vláčila. Tam jsem měl hlavní roli, takže jsem s nimi byl hodně. Tam jsem viděl, jak se lidi domlouvají nad záběrem, a já jsem tomu scénáři úplně nerozuměl. Ale vnímal jsem, co mi pološpitá pan režisér, spíš mluvil o tom, jak se teď chlapec cítí a co by měl udělat.

Ono to mělo v sobě jednu obrovskou záležitost, ta spočívala v tom, že to kameroval pan Čuřík, mistr obrazu, pan Vláčil dělal svůj první celovečerní film, za kamerou to ostřil jistý pan Ondříček, jistý pan Pištěk dělal své první kostýmy, pan Koblasa tam dělal moji sochu a pro mě významný byl asistent režie, což byl Pavel Kopta. On mě měl do značné míry na starosti. S ním jsem strávil hodně času. A tam jsem viděl, jak se dohadují, jak to vymýšlejí.

U filmu jste přes 60 let. Jsou lidi, co jsou u filmu, pořád stejní, jenom ta technologie se mění?
Nejsem si tím úplně jistý, ale myslím si, že v řadě věcí se to moc nezměnilo. Výhoda této profese je, že si můžete k sobě ty lidi do značné míry vybírat. Samozřejmě se vám nechce pracovat s lidmi, se kterými jste nerad. To je obrovské plus na rozdíl od jiných profesí.

U filmu mám pořád pocit, že se lidé snaží, že cítí zodpovědnost za společný výsledek. Často uvádím jako příklad kostymérky, klapky, maskérky... to jsou často ženy, které i v hluboké minulosti byly filmu strašně oddané, přestože za to nebylo moc peněz. Speciálně třeba zkušenost skriptek i jiných profesí je těžko zaměnitelná.

Onehdy jsme se bavili, trochu si to idealizujeme, že na Barrandově přeci jen i v této době, o které mluvíme, jako by přetrvával duch Václava Havla. Tam lidem strašně šlo o to, aby v rámci svého řemesla byli dobří. A myslím si, že tohle se zase až tolik nemění. Co se mění neskutečně, je technologie. Umožňuje to úplně jiné možnosti. Ale někdy jsou možnosti příliš bezbřehé.

Jak to myslíte?
Když jsme měli materiál tzv. 1 ku 5, tzn. mohli jsme dejme tomu pětkrát opakovat záběr, ani to ne, museli jsme to mít hodně promyšlené a nazkoušené s herci a herečkami, protože se to nedalo opakovat.

Dneska kamera jede pořád, nestojí to žádné peníze, takže si můžete ofilmovat scénu z řady úhlů pohledu, pokud na to máte čas a pak si z toho vyberete. Ale už nejste nucený to mít tak promyšlené a trošku to můžete dohánět potom ve střižně, neřkuli dalšími technologiemi. Já jsem rád, že mám tuto profesi, že nejsem kameraman nebo střihač, já bych se ty technologie nenaučil... Ale využívám je! To je pro mě zázrak.

Pro mě třeba Sněženky a machři jsou legendární film. „Děti“ jste si taky vybíral sám?
Ano, tenkrát ještě nebyly agentury, takže jsme obíhali školy nebo byly děti, které už hrály. Ano, vybírali jsme sami.

Já bych se bála, že mi ta parta tu horskou chalupu rozštípe do mrtě. Jsou to fakt, jak je znám, poměrně těžko zvladatelné osoby. Někteří z nich. (směje se)
Tu obavu jsme měli taky. Ale tam je jedna zvláštní věc – a mimochodem i u malých dětí. Zdánlivě odbočím: Lidi mají pocit, že se tam ty děti tak šmrdlají před kamerou, něco řeknou, utečou. Ale je to náročné v tom, že když jdou třeba z fotbalu, musí vědět, jestli prohrály, nebo vyhrály.

Mají v sobě nějakou emoci, pocit. A tuto emoci nasazují na požádání stokrát za den. Ono se to nezdá, je to pro dítě únavné. Najednou má pocit, že pracuje jako dospělý. To se mu u jiných příležitostí nemůže podařit. Najednou je na stejné úrovni jako herec či herečka.

U Sněženek byly těžké podmínky. Pozdě jsme začali zajišťovat ubytování, bylo to zásadní. Musíte ubytovat padesát šedesát lidí v době, kdy jsou všude ROH. Ta děcka si uvědomovala jakousi zodpovědnost. Samozřejmě, že dělala v noci nepořádek, ale byla dost zodpovědná.

Jednou za týden jsme měli možnost rolbou někam dojet, jinak se to muselo tahat ručně. A když děti viděly, jak pan Brzobohatý vezme stativ a jde do kopce, to se tam taky přičinily. A jeden z těch největších lumpíků, Jan Antonín Duchoslav, byl hodně nápomocný, když bylo potřeba. Shodli jsme se, že nevíme o nějakých excesech mezi kluky a děvčaty.

Jak moc vám tehdejší ideologové cítili potřebu vstupovat do filmu, aby to mělo správný vliv na mládež?
Naštěstí jsem začal točit relativně po tom nejhorším období. U Sněženek a machrů bylo zajímavé, že jednu dobu se to nemělo někde promítat, protože někdo přišel na to, že tam má vlastně pravdu jedinec, a ne kolektiv. Nebo že rodiče nebudou pouštět děti na tyto zájezdy.

Ale nikoho nenapadlo, že je tam podstatná závěrečná věta. Volně řečeno: „Nejhorší není to, co nám způsobili jiní, ale to, čeho jsme se dopustili sami na sobě.“ To byl v té době jasný odkaz, to kino přesně vědělo, o čem se mluví.

Jak mobilní telefony proměnily zápletky? Je těžší herečky a herce rozplakat, nebo rozesmát? A v čem jsou unikátní sny režiséra Karla Smyczka? Poslechněte si celý rozhovor výše.

Lucie Výborná, vma Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít