Tu druhou natočila jako svůj celovečerní debut režisérka Marie-Magdalena Kochová, která se o situaci takzvaných skleněných dětí, tedy sourozenců lidí s jakýmkoli hendikepem, zajímá i z osobních pohnutek. Film je pojatý jako sonda do rodinné intimity, prodchnutá pochopením pro komplikovanou situaci.

Hlavní hrdinkou filmu je 18letá Johana na prahu dospělosti. Čeká ji maturita, usiluje o řidičský průkaz a připravuje se na přijímací zkoušky na vysokou školu. Univerzitní studium by ji z rodného města na Novojičínsku odvedlo pryč.

Johanino dospívání ale kromě obvyklých okolností formují právě potřeby celé rodiny a množství sil vynakládané na péči o Johančinu autistickou sestru Rózu.

Johana vždy bude „tou druhou“, která bude dostávat – byť nezáměrně – méně emocionální podpory a pozornosti s tím, že je jí potřeba k udržení křehké stability rodiny ohrožené vyčerpáním.

Každý krok mladé ženy k dospělé samostatnosti jako by byl vícestranný. Samostatnost a odpoutání se od rodiny zároveň potenciálně prohlubuje zátěž pro rodiče. Ti sice přijali svůj osud, jak o tom hovoří matka, ale samozřejmě zároveň uvítají jakoukoli pomoc umožňující každodenní fungování.

Například řidičák je doklad Johaniny dospělé autonomie a mobility stejně jako kvalifikace k další pomoci v rodině – Johanka jednoduše může začít vozit sestřičku do školy.

„Já nejsem Rozárčin rodič, jsem její sestra,“ komentuje Johana limity svojí sourozenecké zodpovědnosti. Chuť k novým perspektivám samostatného života a láska k rodině jsou v ní neoddělitelně propletené, podobně jako pokora s únavou anebo ztížená možnost soustředění s vlastními sny.

Snímek sleduje Johaninu rodinu v průběhu zhruba jednoho roku, ale využívá i rodinný videoarchiv a nápaditě pracuje s vrstvením situací, především ve zvukové stopě.

Sledujeme situaci zachycenou s kontaktním zvukem, do které se navíc prolínají například zvuky dřívější sestřiny emotivní exploze nebo její výroky, které Johanou rezonují jako ozvěna. A vše je zabaleno v původním zvukovém designu filmu, takže prostor Johančiny mysli a emocí vyvstává velmi plasticky.

Intimní sonda do rodinných vztahů je natočená ve zřetelné spolupráci s protagonistkami a protagonisty na pomezí dokumentární a hrané kinematografie.

Kamera je velmi blízko, zachycuje ranní vstávání, momenty oddychu i rozhovory v autě. Kochové kooperativní přístup zajistil mimo jiné jistotu v etických otázkách týkajících se zobrazovaných citlivých situací.

Ta druhá tím připomene v nedávné české kinematografii jen málo filmů, například snímek Martina Marečka Dálava, který prozkoumával otcovsko-synovský vztah podobně zblízka a empaticky, i když zároveň v žánru dokumentární roadmovie.

Předností filmu Marie-Magdaleny Kochové je, že nehledá žádné oběti a viníky. Místo toho zdůrazňuje nutnost ohledu a péče, nejlépe v systémové rovině. Tu druhou doprovází výzkum upozorňující na situaci skleněných dětí a rodin, které na svých bedrech mají péči o někoho se zdravotním nebo mentálním znevýhodněním.

Na to, že v podobné situaci v Česku žije podle průzkumu 840 tisíc lidí, jde o nový impulz pro veřejnou debatu. Poodkrývá, jaký je život se zvýšenými nároky na skleněné děti a jejich sebeupozaďování, o kterém často hovoří – v pozitivním i negativním slova smyslu. Naznačuje i to, jak často se tito lidé zaobírají černými myšlenkami.

Ta druhá skrze situaci rodiny s hendikepovanou členkou sahá po univerzálním portrétu vazeb, očekávání a potřeb v našich rodinných životech, což dobře ukazuje i zájem zahraničních festivalů.

Diváctvo se k filmu vztahuje velmi osobním způsobem a zároveň sleduje výpověď s širší společenskou platností. Od podobného typu filmu těžko můžeme chtít víc.

Dokumentární snímek Ta druhá měl předpremiéru na filmovém festivalu v Karlových Varech. Do českých kin vstoupil 20. března 2025.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít