Cimbál nezná geografických hranic. Zvuk plný rezonancí evokuje lidovou hudbu, líčí muzikant Číp
Po absolvování Janáčkovy konzervatoře vedly jeho kroky do zahraničí. Ve studiu hry na cimbál nechtěl pokračovat ani na Slovensku, ani v Maďarsku a oslovil 80 univerzit v USA. „Naučilo mě to být produkčním se vším všudy, protože jsem musel podávat žádosti a ptát se lidí na pomoc, protože bez toho by to nebylo možné,“ popisuje pro Radiožurnál cimbalista Matěj Číp cestu na Berklee College of Music. Co mu otevřelo obzory do Číny k cimbálu jang-čchin?
Zvláštní je, že jsme si vyslechli provedení písně Twinkle Twinkle Little Star, ale já měla pocit, že poslouchám moravskou lidovou. Dělá to ten cimbál?
Ano, cimbál to určitě způsobuje svou barevností, tou kouzelností. To je tím důvodem, proč spousta lidí má cimbál opravdu ráda, protože tato konstrukce přispívá k tomu, že jeho zvuk je opravdu plný různých rezonancí, a to evokuje právě lidovou hudbu.
Sedět nad cimbálem je úžasná zvuková koupel, všechny jeho barvy jdou přímo na vás, popisuje cimbalista Matěj Číp
Vy jste poprvé cimbál viděl, když vám bylo sedm.
Je to tak. Bylo to na oslavě mojí babičky, která slavila 70 let. Naši tam tehdy pozvali cimbálovou muziku a já jsem poprvé viděl cimbál.
Dopadlo to tak, že jsem se na cimbál opravdu přilepil, do toho zvuku jsem se zamiloval a už mě nepustil. Prosil jsem rodiče, až jsme našli školu, a pak to pokračovalo dál.
Z Berklee do Číny
Ono to v Americe neskončilo, protože jsem pochopila, že jste se v Americe na kolejích během covidu seznámil se svým čínským spolužákem, který tam přijel s podobným nástrojem jako vy.
Tento spolužák vůbec nebyl muzikant, studoval tehdy marketing. Ale tím, že byl také z malé vesnice, akorát na opačné straně světa, z jihozápadu Číny, a měli jsme trošku podobný příběh, že jsme šli z malého prostředí do velkých měst a museli jsme složitě hledat prostředky, abychom to mohli uskutečnit, tak jsme si hodně rozuměli.
Začalo to tím, že jsem měl tehdy koncert s orchestrem v Black Hills a potřeboval jsem někoho, kdo by mi pomohl s cimbálem. On byl tehdy v jídelně a já jsem ho prosil, jestli by mi pomohl cimbál přestěhovat. Tak vzniklo naše přátelství a tak se mi otevřely obzory nejen ohledně Ameriky, ale i Číny nebo Asie.
Většina lidí v USA o cimbálu vůbec neví. Chtěl jsem s ním šířit svou kulturu a kořeny, říká hudebník Číp
Číst článek
To přátelství muselo mít něco do sebe, když se kluk z Česka rozhodne, že se bude věnovat samostudiu čínštiny, aby se mohl jet za svým kamarádem do Číny podívat. Co na tom přátelství bylo tak fascinujícího, nebo dodneška je?
Dodneška tam je nějaká otevřenost, neskutečná zvídavost, kterou můj kamarád jménem Luo Hao, disponuje. A také chuť poznat něco, co je pro mě úplně nové, nebo tehdy bylo. Amerika pro mě otevřela svět, ale jak jsem zjistil, že to nekončí jen Amerikou, ale může to jít kamkoliv jinam do světových stran, tak to mě tehdy strašně fascinovalo. Tím, že se v Číně nachází čínský druh cimbálu – jmenuje se jang-čchin, tak jsem si říkal, že by to i díky tomu byla super možnost se tam dostat. A nakonec to tak dopadlo.
Takže jste také obeslal 80 čínských univerzit s tím, že u nich budete studovat hru na jang-čchin?
Tehdy už to bylo lepší tím, že jsem měl v Americe kontakty a poznal jsem pár profesorů, kteří měli spojení s čínskými univerzitami. A tak jsem natočil video v čínštině, kde jsem představil cimbál a můj příběh, který mi už zprostředkoval studium v Americe. Ten se dostal až na centrální konzervatoř v Pekingu, kde jsem mohl studovat u profesorky Liu Yuening, která je úplná špička v čínském cimbálu.
Mám skoro chuť, když vás poslouchám, nechat vás hrát a už vás nezpovídat, protože věřím tomu, že hudba má skutečně mezinárodní jazyk. Měl jste spoustu spolužáků z různých koutů světa. S kým jste si zahrál?
S mnoha kamarády. Jsem moc rád, protože mi to doslova otevřelo svět, po té nejlepší možné stránce. Někdy jsme opravdu nemuseli mluvit, mohli jsme si hrát. Hráli jsme s kamarádem z Panenských ostrovů, se spolužačkou z Keni, s několika Číňany, Korejci, Japonci, s různými Evropany, které tam také najdete na každém rohu, dokonce i s Čechy napříč českými komunitami po celé Americe, jak v Chicagu, tak v New Yorku. Opravdu cimbál nemá žádné geografické omezení.
Podpora nadací
Vy jste v nejlepším slova smyslu self-made man. Nestojí za vámi bohatí rodiče, kteří mají rance peněz, aby vám zaplatili studium v Americe, už vůbec ne na Berklee College. Co všechno jste musel podniknout pro to, abyste mohl být s cimbálem tak daleko, jako jste teď?
Byla to opravdu dlouhá cesta. Nebylo by to možné, kdyby se nenašli lidé, kteří by mi pomohli, protože u nás v rodině to bylo absolutně nemyslitelné. Když jsem s tím nápadem přišel, maminka říkala: „Tak na to zapomeň, tam se prostě nepodíváš, na to nemáme peníze a to nepůjde.“
Trošku jsem je v tom nechal. Říkal jsem si, že to chápu, že se bojí, že mají strach, ale že si zkusím najít svoji vlastní cestu. A tak jsem sedl k internetu a začal hledat české studijní nadace, které jsem jednu po druhé obvolával, posílal jsem e-maily, různě se představoval, až se našly první, které zareagovaly, že by mě rády podpořily. Začalo to u nadace Kousek po kousku, ta byla úplně první. Takto jsem postupně přidával částky, které mi umožnily přežít první semestr.
Pak jsem si na kampusu našel první práci a našel další nadace, třeba Nadaci Lenky a Romana Šmidberských z Pardubic a další nadace, až jsem byl schopný získat na svá závěrečná studia v New Yorku podporu Bakalovy nadace, která přispívá opravdu štědrými částkami, když člověk projde jejím složitým výběrovým řízením, což se nakonec povedlo.
Ale opravdu, kdyby tam nebyla podpora jednotlivců i různých krajů, měst, Moravskoslezského kraje, ministerstva české kultury... Vlastně mě to naučilo být produkčním se vším všudy, protože jsem musel podávat žádosti, opravdu se ptát lidí na pomoc, protože bez toho by to nebylo možné.
Celý rozhovor s cimbalistou Matějem Čípem, který byl v pořadu Host Lucie Výborné, si můžete poslechnout v audiozáznamu výše.
