Tréma byla nesnesitelná, vysvětluje konec na pódiu ‚výjimečný‘ klavírista. Pomohla mu až online videa
Na piano hrál odmala, koncertoval v USA i Japonsku a psalo se o něm jako o výjimečném klavíristovi. Roky přitom Jan Šimandl bojoval se silnou trémou. Až se nakonec rozhodl svou kariéru ukončit. „Fyzické projevy byly neúnosné," popisuje v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz, jak se na pódiu cítil. Ke klavíru ale zanedlouho usedl znovu, když začal točit kratší videa na sociální sítě. Hraje klasiku i modernu, třeba filmovou hudbu Hanse Zimmera.
Na klavír jste hrál od šesti let. Později jste koncertoval v New Yorku a Japonsku. Loni ve svých 31 letech jste se ale rozhodl, že s veřejnými koncerty skončíte kvůli trémě na pódiu. Bojoval jste s ní celý život?
Asi ne. Pamatuji si na svůj první koncert v šesti letech, kdy jsem plakal, než jsem šel na pódium. Ale vymizelo to. Pamatuji si, že než jsem šel na konzervatoř, tak jsem se na koncerty těšil.
Kdo je Jan Šimandl?
- 32 let
- Klavírista, pedagog
- Vyrůstal v Karlových Varech
- Studoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně
- Český rozhlas o něm loni psal jako o výjimečném klavíristovi
- Pracuje ve Švýcarsku
A na konzervatoři se to změnilo?
Tam to všechno začalo. Když jsem hrál nějakou skladbu před lidmi poprvé, necítil jsem se komfortně. Později se s tím už nedalo bojovat. Na akademii je člověk pořád v nějakém procesu, má určitou rutinu koncertního hraní, nevadí mu to tolik. Jakmile ale člověk začne pracovat, času je méně a koncerty jsou více stresující.
A potom přišel covid, který nás všechny od většiny koncertů odstřihl. Najednou pro mě bylo hraní daleko těžší. Byl to zlomový rok, kdy jsem si uvědomil, že už si to, co na pódiu dělám, nedokážu užívat.
Tréma jako taková by asi nebyla zas až takový problém, kdybych si byl vědom, že to na pódiu zahraji tak, abych s tím byl relativně spokojen.
Ale tréma ovlivňovala můj celkový pocit z koncertu. Říkal jsem si, že když se cítím dobře, tak dokážu doma nebo před přáteli zahrát daleko lépe, ale na pódiu to byla polovina mého výkonu.
Na sociálních sítích jste k tomu napsal, že kvůli svému perfekcionismu jste si nedokázal užít jedinou vteřinu své hry. Cítil jste tedy neúnosný tlak?
Můj perfekcionismus to hodně ovlivnil. Bál jsem se udělat chybu, když jsem ji udělal, tak jsem si ji pamatoval a nedokázal jsem si ji během koncertu odpustit. Je pravidlem, že to člověk musí udělat. Chyby jsou lidské, slýchal jsem to celý život. Když jsem se snažil najít faktory, které to mohou ovlivňovat, tak tohle je jedna z věcí, které jsem se měl naučit – odpouštět si chyby. Ale nešlo to.
Když se něco stalo, tak jsem si to po celou dobu koncertu vyčítal. A jak jsem si to vyčítal, tak to mělo vliv na kvalitu mé hry. A šlo mi to hůř. Těžce jsem se s tím vyrovnával.
Jak jste se s tím snažil vypořádat?
Bojoval jsem s tím jak na pódiu, tak jsem se snažil přijít na nějaké řešení. Vždycky jsem si říkal, že hrát na pódiu je to, kvůli čemu jsem studoval a cvičil na piano nespočet hodin. Kolikrát i něco třeba na dva koncerty pomohlo, ale nakonec jsem vždycky zjistil, že to byl spíše placebo efekt, a potom se to zase zhoršilo.
Terapeutka k syndromu vyhoření: V této společnosti je stále chválit zbytečné a dokonalý výkon samozřejmý
Číst článek
S pocitem trémy se dá bojovat, problémem ale je, jak moc to ovlivňuje váš výkon. Přes den jsem trému nemíval, pak jsem přišel na pódium a najednou to přišlo. A s každou další chybou se to zhoršovalo. Fyzické projevy byly neúnosné. Přestaly se mi hýbat prsty, paralýza byla nesnesitelná. To zapříčinilo, že mé pohyby nebyly plynulé, a to způsobovalo chyby, kterých jsem se tak obával.
Jsou klavíristi, kteří říkají, že se s tím nikdy nedokázali vyrovnat. Když se Christy Ludwigové ptali, zda by znovu chtěla dělat kariéru opěrní zpěvačky, říkala, že už nikdy. Stres byl podle ní tak obrovský, že už by to prý nikdy podruhé nedělala.
Když jste se rozhodl loni skončit, byla to pro vás úleva, nebo vám koncerty chybí?
Nechybí. Úleva to ale asi nebyla, protože jsem rád cvičil směrem k nějakému cíli, kterým byl daný koncert. A to najednou nebylo. Říkal jsem si, že nemám proč cvičit. Asi pět týdnů jsem na klavír vůbec nesáhl. Později jsem hledal cestu, jak se k tomu vrátit, což nebyl problém, protože když to člověk dělá celý život, tak je na tom trochu závislý. Když jsem se k tomu pak vrátil, tak se mi hrálo opravdu dobře.
Online videa místo koncertu
Zhruba před rokem jste začal točit videa na sociální sítě. Jak vás to napadlo?
Motivovali mě k tomu mí klienti ve Švýcarsku, protože chtěli občas někomu poslat ukázku, jak hraji. Proto jsem začal dělat Instagram a TikTok, abych měl internetové portfolio. Později jsem začal dávat nahrávky i na sociální síť X (dříve Twitter), což mělo daleko větší úspěch než na ostatních platformách.
Jste při hraní před kamerou méně nervózní?
Je to osvobozující. Mám pocit, že mohu video natočit několikrát, nebo když to ten den nejde, tak ho nahrát další den. Na pódiu máte jen jednu možnost, nemůžete to vrátit a nemůžete lidem říct, že vám to dnes nejde. Na sociální sítě dám jen to, pod co se opravdu podepíšu.
Obzvláště na sociální síti X je úžasné číst komentáře a vidět, že se to lidem líbí. Ptají se, chtějí diskutovat, mají zajímavé postřehy. Klavírista je běžně na všechno sám. Když dá někde koncert, málokdy si o svém výkonu může s někým upřímně popovídat a jede domů sám. Občas je to skličující.
Točíte několikaminutová videa, která vidí tisíce nebo desetitisíce lidí. Při koncertu hrajete třeba dvě hodiny a sledují vás desítky lidí. Jak vnímáte tenhle nepoměr?
Je to zásadní. I kvůli tomu jsem se videím dlouho vyhýbal, dost jsem se tomu bránil. Říkal jsem si, že člověk si vybere dvě minuty, které se mu nejvíce povedly, a má to stovky a více lajků a tisíce zhlédnutí.
Trpíte ‚syndromem šťastné dívky‘, aby se vám dařilo? Trend z TikToku experti vidí jako toxickou pozitivitu
Číst článek
Všimla jsem si, že hrajete jak klasiku, Fryderyka Chopina či Ludwiga van Beethovena, tak i modernu, třeba Hanse Zimmera, Paula McCartneyho či R.E.M. Co máte radši?
Určitě hraji raději klasiku, kterou jsem vystudoval. Snažím se vybírat takové skladby, které lidi zasáhnou, ale málokdy se chci dostat do lehčího populáru, u kterého vím, že by byl úspěch zaručený. Když už dělám populární písničky Beatles nebo Davida Bowieho, tak se je snažím dělat v zajímavých aranžích.
Napadlo vás někdy, že byste se k živému koncertování vrátil?
Nikdy neříkej nikdy. Mám myšlenky, co kdybych to zase zkusil. Ale je to teprve rok, zatím jsem takhle spokojený. Je dost možné, že si někdy řeknu, že to chci zkusit, zase se s tím poprat a zjistit, jestli to neodešlo. Ale myslím, že to nikdy neodejde, že je to ve mně hluboce zakořeněné.
