Kateřina Tučková psala román Bílá Voda deset let. ‚Děti jsem proto měla skoro na poslední chvíli,‘ říká
Kateřina Tučková po deseti letech od vydání své poslední knihy Žítkovské bohyně přichází s románem o roli žen v katolické církvi. „Jednou z věcí, které jsem při psaní Bílé Vody řešila, je můj vlastní k víře, k Bohu, k církvi. Snažila jsem se poctivě proniknout do nitra církve, ale něco mě pořád odrazovalo. Jako žena jsem se tam necítila úplně dobře,“ přibližuje spisovatelka. Vadí jí to, že církev ženy zneužívá.
„Měla jsem pocit, jako že se stále dívám na mužskou církev, na muže, kteří stojí před námi, před davem. Kteří rozhodují a do toho rozhodování nepřipouští ženy. Od těch očekávají jenom to, aby byly na druhé straně, aby byly součástí naslouchajícího a souhlasícího davu,“ popisuje Tučková pro Český rozhlas Zlín.
Poslechněte si rozhovor se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou o jejím románu Bílá Voda
„A další věcí jsou skandály zneužívání žen kněžími. Vadí mi ta mocenská role, kterou kněží dokážou zneužívat. Všechny tyto momenty mě dovedly k tomu, že jsem svou vlastní cestu hledání uzavřela a nabyla jsem přesvědčení, že svůj vztah k Bohu můžu žít, ale bez potřeby být součástí institucionalizované církve.“
V poděkování, které román Bílá Voda doprovází, se Tučková obrací ke svým dvěma dětem.
„Byla jsem knihou tak pohlcená, tak moc jsem se soustředila na výsledek, že jsem odhlédla od svého osobního života a mateřství jsem neřešila, odsouvala. A pak jsem si uvědomila, že tu knihu možná ani nedopíšu – psala jsem ji natřikrát. Takže jsem se rozhodla, že život musí mít chvíli přednost. A bylo to skoro na poslední chvíli,“ přiznává spisovatelka a dodává:
„Syn Albert se narodil po umělém oplodnění. To byla docela anabáze.“
Hold ženě-knězi
Nový román Bílá Voda, který vyšel v nakladatelství Host, dostal název podle stejnojmenné obce na česko-polském pomezí, kde byly po únoru 1948 internovány řádové sestry v rámci takzvané Akce Ř, jejímž cílem byla likvidace ženských řeholních společenství.
22:12
Ve Smrtholce je hlavní téma svoboda, sebevraždy jsou až to druhé, popisuje spisovatelka Faulerová
Číst článek
Spisovatelka vypráví příběh v mnohovrstevnaté struktuře časových i dějových linií, v nichž se prolínají skutečné historické události s fiktivními motivy a postavami.
Většina postav v románu je více či méně inspirována skutečnými osobami. Jednou z okrajových postav je například Leopold Plojhar, vlastním jménem Josef Plojhar, neblaze proslulý katolický kněz. Za druhé světové války vězeň v koncentračním táboře Dachau, poté aktivní člen KSČ, do roku 1968 ministr zdravotnictví, kariérista, schopný pro svůj prospěch obětovat kohokoli, zbabělec, těžký alkoholik pronásledovaný svými démony a také katolík, který se zasadil o možnost interrupcí.
„Problematika potratů a toho, jak se katolická církev staví k ženám, jejich rozhodování o vlastním těle a vlastní budoucnosti je pro mě palčivá,“ přiznává Tučková.
Hlavní postavou románu je sestra Evarista, příslušnice fiktivního řádu Anežčiných panen, která byla za totality tajně vysvěcena na katolického kněze.
I ženy mohou být ministrantkami. Papež František změnil církevní právo
Číst článek
„Ženy byly svěceny proto, aby mohly poskytnout duchovní služby ženám nebo internovaným řeholnicím tam, kam nemohli muži. Třeba ve věznicích,“ připomíná spisovatelka.
Kateřina Tučková se nechala inspirovat životem Ludmily Javorové (narozené v roce 1932), jediné české ženy-kněze v katolické církvi, která se svého kněžství nikdy nevzdala – ani poté, co jí byl po roce 1989 výkon kněžské služby oficiálně zakázán nejvyššími církevními hodnostáři.
„Její postoj hodnotím jako velice statečný a obdivuhodný, chtěla jsem jí vzdát touto literární postavou hold,“ dodává spisovatelka.
