Spisovatel Fulghum: Do Prahy nejezdím za ziskem, ale protože mi to činí potěšení. Češi zase jezdí za mnou
Před lety ho osobně kontaktovala šéfredaktorka nakladatelství Argo Eva Slámová, která začala v Česku vydávat jeho knihy. Od té doby si k republice vypracoval blízký vztah. Řeč je o americkém spisovateli Robertu Fulghumovi. „Proč jsou ale u vás moje knihy natolik oblíbené, posoudit nedokážu. To vědí moji čeští fanoušci. Předpokládal bych však, že protože se nějak vztahují k jejich životům,“ říká v rozhovoru pro Český rozhlas.
Poslední kniha, která vám v Praze vyšla, se jmenuje Tak nemožně zřejmé. Na jejich stránkách jsem našla k Nemožně zřejmému dva odkazy, ale jak byste ten název vysvětlil obecně? Možná ve vztahu k tomu, čemu se říká lidský osud?
Název pochází z jednoho příběhu o Sherlocku Holmesovi, onomu slavném anglickém fiktivním detektivovi. A ten jedné noci stanuje se svým rovněž literárním protějškem doktorem Watsonem, kterého se v jednu chvíli zeptá: „Co teď vidíte, milý Watsone?“ A Watson odpoví: „Vidím hvězdy, vidím nebe nad námi a tak dále. A co vidíte Vy?“ Načež Sherlock Holmes odvětí: „Vidím, že nám někdo ukradl stan.“
„Navštívil jsem víc českých městeček a měst než lecjaký Čech,“ říká americký spisovatel Robert Fulghum
Tím chtěl říct, že v jádru celé té historiky stojí něco naprosto zřejmého, co je však zároveň na hraně nemožného. A já se v tom třetím dílu trilogie zabývám faktem, že něco, co se zdá být nemožné, je to, co se skutečně stalo.
Děj knihy se z velké části odehrává v Praze. Čím vás Praha tak přitahuje a jak se během těch let, co jste ji navštěvoval, změnila? Od místních hospod, které v ní zmiňujete, až po hotel Four Seasons.
Vyrostl jsem v západním Texasu, kde se dodnes nachází spousta městeček založených Čechy. Už v útlém věku jsem se tedy obeznámil s českým jídlem a českou kulturou. Třeba jsem se – mimo jiné – naučil polku. A když jsem k vám zavítal poprvé, což bylo tuším roku 1999, okamžitě jsem se cítil hodně dobře. Tehdy většina Čechů nemluvila anglicky, jazyk ani anglicky píšící spisovatele nijak moc neznali, protože tyhle vědomosti předtím byly možná i zakázané.
Dneska, tedy po mnoha a mnoha letech, ale zjišťuju, že anglicky plynule hovoří spousta Čechů, stejně jako kupříkladu Němců nebo obyvatel skandinávských zemí. A když u vás poslední dobou mluvím na veřejnosti, nepotřebuju tlumočníka. Zkrátka se publika zeptám, kolik lidí rozumí anglicky a ruku zvedne drtivá většina. To je velká změna.
A navíc jsem v Praze, a to nejen v jejich turistických čtvrtích, ale i v jiných částech vaší země, byl opravdu mnohokrát. Myslím, že jsem navštívil přes stovku českých městeček a měst, což je patrně víc, než zcestoval průměrný Čech. A ať už jsem u vás zavítal kamkoli, všude jsem se cítil jako doma.
Jako vlastnit plachetnici
Do Svazku jste zahrnul i výňatek z deníku Francie Kafky – člověka údajně zachmuřeného, pesimistického a melancholického. Tedy člověka, který je na první pohled váš pravý opak. Proč? Cítíte, že máte něco společného?
Asi tak. Nepíšu tolik o temných stránkách lidského bytí. Když jsem si ale pročítal jeho deníky a seznamoval jsem se s historií jeho života, to, jak vážně bral psaní až do té míry, že když zemřel, zanechal po sobě instrukce, aby veškeré jeho dílo bylo zničeno, protože si cenil samotného psaní a zkušenosti získané psaním a nikoli toho zda je či není veřejně známá osoba, tak jsem zjistil, že to vnímám stejně.
Boje na Ukrajině ukazují, že válka nemá hranice a že jsme neschopní to zarazit, říká norský spisovatel
Číst článek
A do Prahy jezdívám proto, že u vás mám pocit, jako bych vlastnil, nebo si právě koupil plachetnici. Jinými slovy proto, že mi to činí potěšení. Ne kvůli zisku. Podstatné je pro mě zkrátka psaní a ne to, jak je přijímáno. I když mě samozřejmě těší, že má takový ohlas zejména v České republice.
Narodil jste se v texaském městě Waco a teď žijete v Moabu ve státě Utah, což jsou místa, která přinejmenším v běžném českém povědomí zrovna nevypovídají o tom, že by náboženství dokázalo polidšťovat. Je to víceméně správná představa, nebo byste ji chtěl nějak poupravit?
Vyrostl jsem v Texasu, v přísně baptistickém náboženském prostředí, kam jsem se vůbec nehodil. Z domova jsem odešel poměrně mladý a do Texasu jsem se nikdy nevrátil, protože to není místo, kde bych chtěl žít nebo jaké bych chtěl byť jen znovu navštívit.
Utažský Moab je ale nádherný, otevřený prostor a já žiju v horách nějakých 25 mil daleko od všeho. Nejsem poustevník a nejsem ani v důchodu, ale prostě se mi moc líbí okolní příroda, klid a mír a skvěle se mi tu píše.
Mimochodem, Moab navštěvuje i hodně Čechů, protože je to jedno ze středisek vysokohorské cyklistiky. A docela dost jich zavítá taky ke mně s tím, že ať už jsou z Prahy nebo třeba z Olomouce, jednoduše mi oznámí, že chtěli vidět, kde vlastně bydlím. A obojí je to úžasné, že za mnou přijíždějí čeští fanoušci a že já jezdím k vám.
