Jürgen Müller: Potápění do hlubin zvuku
Potřebuje dobrá hudba silný příběh? Asi se shodneme, že nikoli, nicméně v některých případech může výrazná mytologie umocnit zážitek z poslechu. To je i případ desky Science of the Sea německého komponisty Jürgena Müllera, která nyní oficiálně vychází - neuvěřitelných třicet let od svého vzniku - na labelu Digitalis.
Příběh Jürgena Müllera začíná v roce 1979 na univerzitě v německém Kielu, kde tento hudebník-samouk studoval oceánografii. V té době se vydal s filmovým štábem dokumentovat průběh mise, která zkoumala toxicitu na pobřeží Severního moře. Tato zkušenost se pro něho ukázala být natolik podnětnou, že se Müller rozhodl složit na jejím základě tematické hudební album. V letech 1981-82 tak za pomoci vypůjčeného elektronické výzbroje nahrál soundtrack k tehdy natočeným záběrům a svým vlastním vzpomínkám, nazvaný Science of the Sea. Výsledný tvar nakonec vydal v nákladu necelých sto kusů, které tehdy skončily především v rukách rodiny a přátel. Dvanáct syntezátorových bagatel, do nichž Müller vetkl své myšlenky, nálady a pocity z exaktních mořských dobrodružství, mělo zároveň odstartovat jeho kariéru coby filmového skladatele a vést k vytvoření vydavatelství Neue Wissenschaft („Nová věda").
Je nakonec celkem fuk, zda je Müllerova odysea pravdivá nebo zda jde o fiktivní story, která je součástí rafinovaného konceptu. New-ageovou tradicí ovlivněné skladby (remastering originálních kazet má na svědomí Brad Rose - šéf labelu Digitalis Recordings), při nichž Müller čerpal také ze vzpomínek na své dětské lekce klavíru a tehdejších inspirativních výstřelků německé elektronické avantgardy, bychom dnes totiž klidně mohli zařadit mezi klenoty tzv. hauntologie. Science of the Sea se dá dobře vnímat v kontextu současných charakteristik, podle nichž je hauntologická muzika hudbou, která jako by tu ani nebyla; která je neurčitým, ale o to silnějším pocitem, rozmlženou, a přitom až fyzicky cítěnou vzpomínkou.
Müllerovy okouzlující miniatury svou komplexností a nevtíravou elegancí vykazují podobnou DNA jako syntezátorové výboje projektů Oneohtrix Point Never nebo Emeralds; jiné jeho kompozice zase evokují prvky „kosmische musik", tak jak ji ve své mimořádně plodné tvorbě pomáhal definovat německý elektronik Klaus Schulze. Müllerovy kontemplativní plochy a klávesová arpeggia mají nesmírně evokativní potenciál: zpěněné, bublavé zvuky nás v jednu chvíli vrhají vstříc korálovým útesům, jindy z nich cítíme opojení ne nepodobné stavům, kdy se člověk pod vodou příliš zhluboka nadechne z kyslíkové lahve.
Porozumění jemné tektonice desky Science of the Sea roste z úžasu nad objevováním světa, který je nám - podobně jako oceán - neznámý i povědomý zároveň. Müllerův fascinující kurz potápění do hlubin zvuku je jedním z nečekaných, velkých hudebních nálezů tohoto roku.
