Zatímco před pádem komunismu se ve fotbalových pohárech dařilo týmům z východní Evropy, od 90. let se dočkalo evropských úspěchů jen několik ruských a ukrajinských klubů. České týmy vyšly z transformace jako jedny z nejsilnějších ze zemí bývalého Východního bloku.

Brno 6:00 30. srpna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Ve třetím předkole letošní Ligy mistrů se kdo s koho utkaly dva z historicky nejúspěšnějších klubů bývalého Východního bloku. Sparta se v měření evropských mistrů čtyřikrát dostala mezi osm nejlepších, naposledy v sezoně 1991-92, kdy se umístila na sdílené 3.-4. příčce. Steaua Bukurešť, za jejíhož následovníka se ve FCSB považují, soutěž dokonce v roce 1986 vyhrála.

Někdejší obávaní protivníci velkoklubů teď spolu hráli vůbec jen o možnost dál bojovat o základní část Ligy mistrů. Start jejího letošního 70. ročníku tak ilustruje, že se takto dlouhá historie celoevropských klubových pohárů dá rozdělit do dvou velmi odlišných polovin.

Zlomem je sezona hraná od podzimu 1989 do jara 1990. V té době ve východní Evropě postupně kolabovaly vlády komunistických stran a státy se vydávaly vstříc svobodným volbám, tržní ekonomice a v několika případech i rozpadu. Do té doby se východoevropské kluby pravidelně dostávaly do závěrečných částí evropských klubových soutěží. Poté se z nich během několika let téměř vytratily.

„Fotbal byl coby nejpopulárnější sport výkladní skříní režimů,“ vrací se k době před revolucemi Vojtěch Raiman, který o historii kopané a jejím vztahu s politikou píše do magazínu Football Club.

Východoevropské vlády podle něj klubovou kopanou v první řadě kontrolovaly. „Ruku v ruce s touto kontrolou šla podpora. Nejen v Sovětském svazu, ale v podobné míře i v ostatních zemích východního bloku neexistovaly kluby samy o sobě. Vždy byly přidružené k nějaké státní organizaci, průmyslovému odvětví nebo státem kontrolované továrně. Týmy tak získávaly zázemí, vlivné patrony a také peníze. Neexistoval profesionalismus, jak jej známe dnes, hráči byli zaměstnanci konkrétního podniku či státní složky,“ popisuje.

S konci režimů skončila na začátku 90. let i tato podpora. „Kluby ještě jeden, dva nebo tři roky žily z dědictví takto organizovaného sportu,“ říká Raiman. „Státy ale začaly mít úplně jiné problémy a fotbal šel na druhou kolej.“

Zmohlo se Rusko a Ukrajina

Na propad počátku 90. let měly vliv i další okolnosti. V roce 1990 se do evropských pohárů po pěti letech vrátily silné anglické kluby, vyřazené po masakru 39 lidí ozbrojenými fanoušky Liverpoolu na Heyselově stadionu v Bruselu.

A v roce 1995 rozhodl Evropský soudní dvůr o tom, že tehdejší limity na počet zahraničních hráčů stály v rozporu s principem volného pohybu pracovníků. Západní velkokluby tak mohly začít skupovat více kvalitních fotbalistů. Byť tehdy ještě země bývalého Východního bloku nebyly v Evropské unii, rozhodnutí nepřímo usnadnilo odchody i východoevropských hráčů z mateřských klubů.

Východoevropští vítězové a finalisté pohárů

pohár	sezona	vítěz	finalista
PVP	1963-64	Sporting CP	MTK Budapešť
Pohár mistrů	1965-66	Real Madrid	Partizan Bělehrad
PVP	1968-69	Slovan Bratislava	Barcelona
PVP	1969-70	Manchester City	Górnik Zabrze
PVP	1971-72	Rangers	Dynamo Moskva
PVP	1973-74	1. FC Magdeburg	Milán
PVP	1974-75	Dynamo Kyjev	Ferencváros
Pohár UEFA	1978-79	Borussia Mönchengladbach	Crvena zvezda Bělehrad
PVP	1980-81	Dinamo Tbilisi	Carl Zeiss Jena
Pohár UEFA	1984-85	Real Madrid	Videoton
PVP	1985-86	Dynamo Kyjev	Atlético Madrid
Pohár mistrů	1985-86	Steaua Bukurešť	Barcelona
PVP	1986-87	Ajax	1. FC Lokomotive Leipzig
Pohár mistrů	1988-89	AC Milán	Steaua Bukurešť
Pohár mistrů	1990-91	Crvena zvezda Bělehrad	Marseille
Pohár UEFA	2004-05	CSKA Moskva	Sporting CP
Pohár UEFA	2007-08	Zenit Sankt-Petěrburg	Rangers
Pohár UEFA	2008-09	Šachtar Doněck	Werder Bremen
Evropská liga	2014-15	Sevilla	Dnipro Dnipropetrovsk

Nejvýraznějšími výjimkami z východoevropského propadu byly ukrajinské a ruské týmy. V nultých letech získaly Pohár UEFA, druhou nejcennější evropskou klubovou trofej, postupně CSKA Moskva, Šachtar Doněck a Zenit Sankt-Petěrburg. Mimo to například Dynamo Kyjev v roce 1997 zostudilo v Lize mistrů Barcelonu výhrami 3:0 a 4:0 a o sezonu později vyřadilo ve čtvrtfinále téže soutěže Real Madrid.

K renesanci ukrajinských klubů vedla specifická cesta. „Všechno je to o penězích,“ říká Raiman. „Na Ukrajině sice přestal být fotbal napojen přímo na stát, jeho roli ale převzali oligarchové. Byť i ti měli samozřejmě svoje politické a byznysové cíle. Došlo to až tak daleko, že se politika začínala přímo promítat do umístění klubů v ligové tabulce. Když vládl proruský Viktor Janukovyč a Strana regionů, měl navrch Šachtar Doněck, který se stal několikrát mistrem. Události kolem Majdanu a následná změna režimu pak vedly k tomu, že se do popředí vrátilo Dynamo Kyjev.“

Fotbal se stal nástrojem pro zviditelnění konkrétních lidí či jejich firem a úspěch na evropské scéně byl příjemným bonusem. „Elity v zemích východní Evropy dokázaly vycítit potenciál fotbalu. Oligarchové byli schopní zařídit klubům podporu, ale také využít výhod, které jim nabízely. Třeba bratři Surkisové převzali Dynamo Kyjev ani ne tak z lásky k fotbalu, jako proto, aby jím zakryli svoje další – často ne úplně legální – podnikatelské aktivity,“ vysvětluje Raiman.

Propojení sportu a státu se podle něj naopak postupně vrátilo do Ruska. A to se všemi riziky, která z něj plynou. „S koncem ekonomické krize na přelomu století začali do fotbalu investovat nejbohatší Rusové a velké ruské firmy, jako třeba Jevgenij Giner a Roman Abramovič v případě CSKA Moskva nebo Gazprom v případě Zenitu Sankt-Petěrburg. Po nástupu Vladimira Putina k moci ale začalo docházet k likvidaci moci oligarchů a zestátňování firem, a tím opětovně vzrostla i kontrola samotného státu nad fotbalem. Dařit se mohlo těm klubům, jejichž majitelé nebo největší sponzoři byli s Putinem zadobře.“

Raiman v souvislosti s ukrajinskými a ruskými kluby zmiňuje fenomén berlusconizace fotbalu. „Silvio Berlusconi v 80. letech koupil AC Milán a udělal z něj součást svého politicky-zábavního impéria. Popularita klubu tehdy pomohla Berlusconimu až do premiérského křesla a něco podobného se opakovalo i ve státech východní Evropy, ať už pod taktovkou jednotlivců, nebo státní moci.“

Evropský fotbal si ale posledního dva a půl roku nenachází cestu ani na Ukrajinu, ani do Ruska. Ukrajinské týmy kvůli ruské invazi hrají svoje utkání v polském, rumunském nebo slovenském exilu, ruské byly z pohárů zcela vyřazeny. I proto, že tamní fotbal nelze dost dobře z výše zmíněných důvodů od politiky oddělit.

Česko se drží, Maďarsko padlo

Relativně dobře si po pádu železné opony vedou v evropských pohárech české týmy. Slavia se v sezoně 1995-96 podívala do semifinále Poháru UEFA a čtyřikrát si pak v různých pohárech zahrála osmifinále. Tuto úroveň znají i v libereckém Slovanu (Pohár UEFA 2001-02), Spartě (Evropská liga 2015-16) a plzeňské Viktorii (Konferenční liga 2023-24).

Vedle tří východoevropských zemí, jejichž klubový fotbal zaznamenal úspěchy i po ekonomických a společenských změnách 90. let, můžeme také ukázat na tři, kde mohou na někdejší slávu svých mužstev už jenom vzpomínat. Maďarské kluby sehrály v evropských pohárech před rokem 1989 celkem 58 utkání od čtvrtfinále výš, slovenské 11 a gruzínské 9. Od roku 1990 dál ve všech případech čistá nula.

Aspoň si zajít na Barcu

I když se východoevropským klubům v evropských pohárech až na výjimky nedaří, místní příznivci a příznivkyně kopané ale jeden důvod k radosti mají: mohou na vlastní oči vidět stále více „evropského“ fotbalu.

Díky postupnému přechodu pohárů z čistě vyřazovacích pavouků na hru každý s každým ve skupinách, navyšování počtu účastníků a také díky založení Konferenční ligy před třemi lety teď východní kluby hrají kolem 300 domácích pohárových utkání za sezonu. To je zhruba pětkrát víc, než bývalo běžné ve fotbalově mnohem úspěšnějších 80. letech.

Nejde přitom jen o nevděčná kvalifikační předkola s neznámými celky. Barcelona, Real, Bayern a dalších pět nejúspěšnějších klubů Ligy mistrů si v posledních patnácti letech létají zahrát za bývalou železnou oponu v průměru šestkrát za sezonu – víckrát než v kterékoliv sezoně padesátých a šedesátých let.

Změnila se však jejich úspěšnost: do sezony 1989/90 měly východoevropské celky v těchto utkáních mírně navrch, od ní připadají na jednu jejich domácí výhru nad velkoklubem víc než tři prohry.

Finálové zápasy konané ve východní Evropě

pohár	sezona	město	země
PMEZ	1972-73	Bělehrad	Jugoslávie
Liga mistrů	2007-08	Moskva	Rusko
Pohár UEFA	2011-12	Bukurešť	Rumunsko
Pohár UEFA	2014-15	Varšava	Polsko
Liga mistrů	2017-18	Kyjev	Ukrajina
Pohár UEFA	2018-19	Baku	Ázerbájdžán
Pohár UEFA	2020-21	Gdaňsk	Polsko
Konferenční liga	2021-22	Tirana	Albánie
Pohár UEFA	2022-23	Budapešť	Maďarsko
Konferenční liga	2022-23	Praha	Česko
(Mimo domácí zápasy v sezonách, kdy se finále ještě hrála systémem doma-venku.)

Od desátých let pak UEFA do zemí bývalého Východního bloku obvykle posílá finále jednoho ze tří pohárů. Po Rumunsku, Ázerbájdžánu nebo Albánii se loni dočkalo i Česko – o vítězi Konferenční ligy se rozhodlo v Praze v Edenu. Napřesrok spatří utkání o pohár už třetí polské město, Konferenční liga vyvrcholí 28. května ve Vratislavi. V sezoně 2025/26 bude možné sledovat finále Ligy mistrů v Budapešti a finále Konferenční ligy v Lipsku.

Michal Kašpárek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít