Jaká byla vaše první Rallye Dakar, kterou jste jel?

Já jsem jel první Dakar jako navigátor mého strýce Karla a dostal jsem se k tomu takovou nechtěnou formou "nikdy neříkej nikdy". Byla to naše rodinná historie a řešil jsem logistiku týmu, jelikož jsem se domluvil anglicky, a to veškeré věci od letenek až přes nalodění techniky, náhradních dílů a taky komunikaci s francouzskými organizátory. V roce 2006, 14 dnů před Dakarem Karlovi onemocněl navigátor, protože to už byl šibeniční termín a nikdo blíž nebyl, já jsem znal všechny věci a byl jsem součást týmu, tak díky angličtině jsem do toho naskočil. Navíc jsem taky věděl, že Karel už má svůj věk, a nikdy bych nešel do Dakaru jen tak s někým, protože je to nebezpečné.

Říkal jsem si, že Karel je výborný pilot a že zažiju jeden z možných posledních Dakarů s ním. To jsem opravdu netušil, že to byl jeho opravdu poslední Dakar za volantem. V Maroku jsme měli nehodu kvůli motorkáři, kdy Karel musel strhnout řízení. Kamion vyskočil do vzduchu několik metrů a my jsme se ještě třikrát odrazili. Karel si ten rok zlomil páteř, a tak vlastně začala moje kariéra na Dakaru.

Další rok už jste sedl za volant vy?

Řešili jsme, co bude, a já jsem řekl, že už tak tuším, jak se ten Dakar jezdí. Nicméně v životě to nepojedu jako navigátor, ale jako pilot. Pak jsme jeli testovací závod v Maroku, kdy jel testovací pilot Tatry, Karlův syn a já a střídali jsme se za volantem. Já jsem měl nejrychlejší časy.

Takže navigátora byste už nikdy nedělal?

Když tak třeba Karlovi, toho bych se nebál, ale musel by to být někdo, koho dobře znám. Dám příklad, do budoucna třeba jednou se svým synem. To by bylo takové splnění snu, ale jenom za účelem nějaké edukace. Je to prostě riziko. Já si myslím, že pilotem i navigátorem se musí člověk narodit. Musí mít dar prostorové orientace, jazykové nadání. Musí být klidný, nesmí stresovat, ale nesmí to být úplný flegmatik. Musí taky milovat přírodu.

Proč je tak důležité, aby miloval přírodu?

Protože celé se to odehrává venku. Můžete lehce ztroskotat. Letos jsem na Dakaru vypadl v etapě, kdy jsme strávili noc na totální poušti v Jižní Americe a užíval jsem si toho, jak tam není žádný světelný smog a jaká je tam viditelnost hvězd. Říkal jsem si, že si v tom musím najít aspoň to malé pozitivum a ve finále je to přesně o tom. Vidíte tam spoustu fauny, flóry. Vidíte nejvíc měsíční krajiny a písku, ale taky jezero plameňáku a spoustu zajímavých zvířat.

Radíte se ještě někdy se strýcem Karlem Lopraisem?

Neradím a ani jsme se nikdy neradili. My se bavíme o jednotlivých historkách, co kdo prožil. Ten časový rozdíl, když závodil on a kdy závodíme my, je velký. Spíš si říkáme, co kdo zažil. Není to ale o tom, že by mi on řekl, tohle dělej tak, tohle zase onak, nebo já za ním přišel, co bych měl dělat v této situaci.

Právě váš strýc Karel jezdil Rallye Dakar jenom v Africe. Vy sám jste si vyzkoušel obě varianty. Lze to nějak porovnat?

Afrika mi více přeje, protože tam jsem byl třetí, a v Jižní Americe jsem byl nejlíp čtvrtý. Myslím si, že v Africe je víc volné přírody, obrovské pláně. Pamatuju etapy, kdy jsme jeli hodinu a nepotkáte živáčka, ani soutěžního účastníka, ani diváka. V Jižní Americe je to narvané diváky a je to výrazně větší show. Lidé jsou víc přátelští. Na druhou stranu Afrika je asi dobrodružnější. Ve finále je potřeba říct, že ten závod nedělá lokalita, ale konkurence. Když se sejde pořádná konkurence v Rusku, tak bude nejlepší závod v Rusku. Nemusí se odehrávat v Africe ani v Jižní Americe.

Myslíte si, že se Dakar do Afriky někdy vrátí? Že by se vrátil k té původní trase Paříž – Dakar?

Podle mě se tam vrátí šalamounskou formou ve smyslu, že se to zobchoduje v seriál a nakouskuje se to. Já si myslím, že se z toho jednou stane seriál s přídomkem Dakar a jeden rok se pojede v Africe, jeden rok v Jižní Americe, jeden rok třeba v Austrálii. Ta komerční značka už je tak silná, že se to naopak rozštípí v nějaký šampionát.

A bude to podle vás stejně dlouhé a náročné jako současný Dakar?

Poslední Dakar dává zase na vědomí, že lidé chtějí těžkou soutěž. Podle mě teď byla zase hodně těžká. O čem se mluví, to stoupá na ceně a má hodnotu, takže mluví se o náročných věcech. Když se tam nebude nic moc dít, tak to lidi nezajímá. Teď je trend, že se Dakar bude přitvrzovat, a myslím si, že je to jenom správně.

Takže se to vrací zpátky?

Vrací se to k tomu, co to bylo. Je to složitější jak fyzicky, tak technicky a logisticky. Zase proč ne?

Daň za nejvyšší metu

Co všechno se mění každý rok? Samozřejmá je změna trati, ale co ještě?

Mění se trať, mění se tím pádem i etapová města. Některá jsou shodná, ale povětšinou se to mění. V čem se to snaží měnit a čeho tam přibývá, je tam čím dál více mediálního cirkusu. Je tam více různých stánků, že partner dává něco zdarma a podobně. Pořád se tam snaží vnášet nějaké novinky o informovanosti, jsou tam výrobci pneumatik, kteří vám pomůžou s defektem, jsou tam olejáři, kteří vám poskytnou některé produkty a tak dále. Je to všechno za účelem zvýšení PR.

Tím, že už je to tak velká soutěž, tak už to není tak, že bychom nocovali uprostřed pouště a mohli bychom se jít každý vyčurat na jiný roh. Je tam plno servisních zařízení, jsou tam mobilní sprchy. Je to už modernější Dakar, ale úměrně tomu, jak je veliký a kde se odehrává.

A stále vás to baví?

Řeknu to takhle. Baví mě to, nicméně Dakar je krutý v tom, že když to nevyjde a je to jednou za rok, tak frustrace je obrovská. Navíc rok od roku je v tom vícero práce, vícero času a výrazně více peněz, takže to o to víc bolí. Musím si tam najít to, co potřebuju, abych dál přežil, třeba letos naše vyhraná etapa. Z toho se musíme těšit. Máme devět nebo deset vyhraných etap, to už je to skoro celý Dakar. Z toho musíme žít a na tom stavět. Nepodělat se z toho a jít dál.

Takže vás hodně mrzí, že jste letos vypadl tak brzo?

Jednoznačně. Chtěl jsem dojet do cíle a být co nejvýše. Je třeba si ale říct, že je rozdíl, když se jede na první trojku, pětku nebo desítku. V tom jsou diametrální rozdíly. Ono to není vidět, ale dneska je to kolikrát o vteřinách. Technika dostává úplně jiný záhul a člověk musí být na jiné jezdecké úrovni. Posádka taky musí být jiná v kvalitách navigace, dneska rozhodují úplné drobnosti. Jedeme tam vždycky pro bednu. Říkat, že jedeme útočit na první pětku nebo desítku, bychom lhali, protože to tak vnitřně nemáme. Pak je to riziko větší. U nás je velmi časté, že bojujeme vpředu, pak před koncem, v půlce nebo na začátku vypadneme, ale to je daň za to, že jdeme po nejvyšší metě.

Vy sám byste tedy nikdy nejel s tím, že to chcete jenom dojet?

To ne. Dakar dojetý jsem měl hned, a to ten první, takže logicky chceme víc. Byli jsme čtvrtí, byli jsme na bedně jako třetí a teď chceme dál. Vyhráli jsme Silkway rallye.

13 hodin za volantem

Kolik času trávíte během jedné etapy za volantem?

Ono je to různé. Máte etapu, která může trvat tři hodiny, a máte etapu, která může trvat 13 hodin. Je to spíš, jak se vám daří. Úmorné jsou přejezdy. Někdy ten přejezd trvá i sedm osm hodin. Tam je to martyrium v tom, že si řeknete, že nejedete v soutěžním tempu. Vy jste ale omezení na 90 kilometrů v hodině. Když jedete v Americe nebo tu Panamerikanu, tak se jede po cestě, která je relativně rovná a tam se zabavit, aby člověk neusnul, je hrozný.

A vy sám řídíte celou dobu?

Byly doby, kdy jsem to předával. Teď řídím celou dobu. Jednou jsem takto přišel o vítězství na Dakaru, kdy jsem to předal a usnul mi kopilot a my jsme se těžce rozbili. Od toho momentu jsem došel k tomu, že bych si to měl řídit sám.

A jaké to je, když náhodou řídit nemůžete?

Jsem nervózní kopilot, řekl bych. Nejlepší je důvěřovat sám sobě. Dneska, když jedu v taxíku, tak se dívám, jak člověk pracuje rukama, nohama. Jestli u toho kouká do telefonu, nebo ne. To jsou takové logické věci a postižení z povolání.

Pomoc na trati je indivivudální

Jak velké máte při Dakaru zázemí? Kolik lidí vás doprovází?

My jsme maličký tým. Máme kolem deseti lidí, z toho mechaniků, kteří se starají vyloženě o auto, je pět. Je tam ještě další spousta činností, které je během toho závodu potřeba dělat. Ať už jde o mediální povinnosti, přes dovoz běžných věcí, potravin, tam potřebujeme nakoupit, něco přivést, něco vykomunikovat s jiným týmem. Je nás tam relativně málo, ale to minimální množství, tak aby to mohlo fungovat. Dakar je totiž drahý.

Jak vlastně funguje pomoc na Dakaru? Může se zdát, že se tam hodně staví právě na vzájemné solidaritě mezi týmy a taky mezi jezdci na trati. Opravdu to tak funguje?

Je zcela běžné, když je servisní zóna v bivaku, tak denně za vámi přijde tak pět až sedm lidí, že něco potřebují. Vy zjistíte, jestli to máte, když ano, tak mu to nějakou formou poskytnete. Když to nemáte, tak se omluvíte. A takhle pak jdete další den vy, když něco potřebujete. Mně letos paradoxně pomohl ten nejsilnější tým Peugeot, kteří nám vysoustružili jednu zásadní součástku, protože soustruh na Dakaru má jenom Kamaz a Peugeot. Vím, že u Kamazu by nám to udělali taky a je to náš hlavní konkurent. Něco jiného je ale boj na trati a něco jiného je pomoc v bivaku.

A pomoc na trati funguje taky?

Ta pomoc na trati je individuální podle jednotlivých vztahů samotných pilotů a o jejich vzájemné historii. Když jeden pomohl loni druhému, tak ten už mu pak musí logicky pomoct. Když mu nepomůže, tak už to nebude do budoucna moc fungovat.

A pomáháte si víc s českými jezdci, nebo to nejde nijak odlišit?

Já musím říct, že mám paradoxně, ale to je také dané tím, že se víc pohybujeme vpředu, pár Belgičanů a Holanďanů. Letos mi pomohla i posádka židovská, Belgičané a pak také Němci, takže ono je to různorodé. A zrovna Češi mě minuli.

Nejvíc, co člověk má, je soukromí

Co se týká financí, tak si celý Dakar musíte platit sami? Dostáváte případně i nějakou finanční pomoc od státu?

My bohužel nejsme v tomto Kamaz, nedostáváme od státu nic, ani od Autoklubu. Všechno si musíme sehnat vlastní pílí nebo když se ozvou nějací partneři, sponzoři.

Je to většinou o nějaké vzájemné komunikaci. O dlouhých jednání a aktivitách, které s tím souvisejí. Různé PR aktivity, kdy prezentujeme jejich produkt, svezeme je v kamionech. Děláme pro ně testovací dny nebo také bereme některé vybrané hosty přímo na samotný Dakar. Je kolem toho spoustu marketingu, bez kterého by ti partneři nepřicházeli.

Když jste součástí i různých mediálních aktivit, poznávají vás lidé na ulici?

Někdy až až, někdy je takové období, že ani ne, ale já jsem ten typ, že po tom ani netoužím. Radši budu schovaný pod kšiltovkou.

Myslím si, že nejvíc, co člověk má, je soukromí. Nikdo si toho ani neváží a pro mě je například čas s rodinou nejvíc. Čas je veličina, která je strašně cenná a málokdo si to uvědomuje.

Dosažené výsledky Aleše Lopraise

ZLATO: 2008 HUNGARIAN BAJA 2011 SILK WAY RALLY 2014 RALLYE BRESLAU

STŘÍBRO: 2015 RALLY OIL LIBYA MAROC

BRONZ: 2009 DAKAR Series - SILK WAY RALLY 2008 DAKAR Series - Central Europe Rally 2007 RALLYE DAKAR

4. MÍSTO: 2010 SILK WAY RALLY 2012 SILK WAY RALLY 2015 RALLY DAKAR

DÁLE: Dvakrát 6. místo na RALLY DAKAR 2013 a 2014, jednou 7. místo na RALLY DAKAR 2017, vítěz 9 dakarských etap

Zuzana Borová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít