Celý příběh ale začal už před lety. V rámci akce Jdu až na dřeň a co ty? Myšlenka se zrodila v hlavě Vlastovy maminky Jany. Ta sledovala v médiích příběh hledání dárce pro malého fotbalistu. 

„Oba moji synové hrajou ragby a jsou obklopeni spoustou silných mladých lidí, kteří by náročnost darování mohli unést. Tuhle myšlenku jsem jednou položila na stůl. Mladší syn byl ještě moc mladý, ale Vlasta už potřebný věk splňoval. Řekl ‚Jdeme do toho‘, a tak to odstartovalo,“ popisuje Jana Divišová.

Sled událostí nabral rychlé obrátky. Jany syn Vlastimil oslovil s nápadem hlavní trenéry, kterým se zalíbil. „Napsali jsme klukům, ať přijdou o dvě hodiny dřív a nic nejí. A kdo má zájem, tak se může zaregistrovat. Vedle kluků z týmu jsem radši napsal i kamarádům. Najednou se to celý rozjelo,“ vzpomíná Vlastimil Diviš.

Pět let čekání

Postupně se připojily také reprezentantky a hráči Tatry Smíchov. Celkem se přihlásilo více než třicet ragbistů a ragbistek. Po vyplnění potřebných formulářů následovalo vyšetření. Kolik lidí nakonec v registru skončilo, ale nevědí. Jedná se o neveřejnou informaci.

Vlastimilu Divišovi se po zápisu do registru dárců kostní dřeně pět let nikdo neozýval. Po telefonátu z IKEMu ho čekal kontrolní odběr krve. První měl za úkol zjistit jak velká je skutečná shoda. Po třech měsících se mladý ragbista dozvěděl, že skutečně se jedná o velkou shodu a je vhodným dárcem. Následoval velký odběr, EKG a rentgen srdce a plic. 

„Po všech vyšetřeních jsem dostal léky, které mi zvednou krvetvorné buňky v těle,“ vzpomíná Diviš. Samotný odběr kostní dřeně trval čtyři hodiny. Netušil pochopitelně, komu vlastně dárcovstvím pomohl.

„Mohli mi říct jenom to, že je to muž kolem třiceti let. A to je všechno, co vím, že je to takhle mladý pán. To pro mě bylo docela emotivní, že dávám šanci člověku, co je jen o pár let starší než já,“ doplňuje Diviš.

Příběh pokračuje

Příběh Vlastimila Diviše a vůbec ragbistů, kteří se zapojili do dárcovství, se stal inspirací pro další. On sám ví, že každý může kostní dřeň darovat jen jednou. Má ovšem následovníky. 

„Celou cestu nafotila moje kamarádka, aby z toho byl nějaký záznam, který by si Česká ragbyová unie mohla dát na sociální sítě. Mám informaci, že na základě toho se ragbisti v Říčanech zvedli a udělali svoje odběrové odpoledne,“ popisuje Jana Divišová jako autorka celé myšlenky. 

„Šlo i o nějaké odstranění mýtů o ohrožení dárců. Jistotu samozřejmě nemáte nikdy, ale bez dárců příjemci šanci nedostanou. Kostní dřeň se nedá ničím nahradit. Skutečně se musí někdo zvednout a tu dřeň darovat,“ říká k darování kostní dřeně Jana Divišová. 

Pavel Petr, krn Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít