Jaké jsou vaše bezprostřední pocity po největším výsledku v kariéře?
Je to úžasné, naprosto nádherný pocit. Přála bych si, aby tyhle momenty mohly trvat věčně. Cítím, že veškerá práce za poslední dvě sezony se mi teď vrací. Nejkrásnější moment mého sportovního života.

S jakými očekáváními jste šla do pátečního sprintu?
Delší dobu jsme nezávodily, pak je vždy těžší se dostat do tempa, takže jsem nevěděla, co od toho čekat. Konečně se mi ale povedlo být pravou biatlonistkou, vyhnat z hlavy všechny negativní myšlenky a soustředit se na určitý moment. Prostě nad ničím nepřemýšlet a závod si v rámci možností užít.

Kdy jste v průběhu závodu vycítila, že to dnes bude dobré, že to půjde?
Ještě při příchodu na start jsem spíš cítila, že to bude pěkně bolet. Vlastně jsem o tom nijak nepřemýšlela, konečně jsem se soustředila jen na přítomnost, ne na to, co bylo nebo bude. Když jedu po pravé lyži, tak po ní jedu. Když přijedu na střelnici, soustředím se na každou ránu. Snad až na druhé střelbě vestoje jsem popadla flintu a cítila z ní určitou sílu – že se mi drží dobře, že by to tam mohlo padnout.

V prvním kole mě zaskočilo, že mi nikdo kolem tratě nic neříkal. Napadlo mě, že asi jedu blbě a radši mi to zatajují. Po ležce mi hlásili, že jsem osmnáctá a první mezi závodnicemi s jednou chybou. Druhé kolo jsem jela společně s Jessicou Jislovou, což mi pomohlo. A hlavně mi vyšla střelba – čím se cítím lépe, tím rychleji střílím.

Co vás napadlo po projetí cílem, když jste viděla na velkoplošné obrazovce vedle svého jména trojku?
Po střelbě jsem dostala informaci, že jsem druhá, a věděla jsem, že mě to bude strašně bolet. Moc jsem si ale přála to dotáhnout na medaili a v cíli jsem opravdu padla. To se mi nestává moc často, ale na konci jsem opravdu ani nemohla popadnout dech. Nechala jsem tam úplně všechno, v pravý okamžik celé mé kariéry.

Zadostiučinění

V posledních měsících, možná i letech jste si vyslechla spoustu kritiky. Je tohle ta nejlepší odpověď?
Poslední měsíce byly zase jako na houpačce, člověk se s tím těžko vyrovnává. Je to zadostiučinění celoživotní dřině, kterou do sportu dávám. Nechci, aby to vyznělo zle, ale za svůj život jsem kromě pozitivních zpráv dostala i hodně negativních. Lidé si dokážou vylít zlost opravdu nepříjemným způsobem.

Během minulé sezony jste říkala, že jste měla už několikrát sto chutí s biatlonem skoncovat. Evidentně jste se rozhodla správně, tedy pokračovat.
Nikdy jsem to nevzdala, ani loni, ani předloni, i když podobných myšlenek jsem měla hodně. Po letním mistrovství světa už bylo všechno na dobré cestě. Cítila jsem se u biatlonu lépe, navíc máme v týmu skvělou atmosféru, pozitivní náladu. Bojovala jsem a i díky rodině, celému týmu a trenéru Egilu Gjellandovi jsem se dostala zpátky.

Nabila vás energií i čtvrteční medaile smíšené štafety?
Moc jsem jim fandila, byli skvělí. Smíšená štafeta je doména českého biatlonu, uspěli v pravý okamžik. Atmosféra v týmu je prostě pohodová, na tom se dá stavět.

Zmínila jste norského trenéra Gjellanda. Jak velkou zásluhu má konkrétně on na vašem úspěchu.
Maximální. To se nedá vyčíslit, je s námi každý den, plánuje, radí nám, doporučuje. Zároveň nás ale nevychovává, chápe, že jsme zodpovědné osoby. Necítím se nijak pod tlakem, naopak je nám maximální oporou. Práce s ním mi absolutně vyhovuje.

V neděli už vás čeká stíhací závod, proběhne přesto nějaká malá oslava?
Já doufám, před čtrnácti dny jsem měla narozeniny a dostala jsem nádherný dort od celé naší party. Společné oslavy jsou vždycky báječné a myslím, že spoustu týmů nám i závidí, jak se dokážeme společně dobře bavit.

David Nyč, mov Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít