Dne 4. listopadu 1989 čelili východoněmečtí komunisté historicky největší demonstraci. Na berlínské náměstí Alexanderplatz přišlo na 400 tisíc lidí. Mezi desítkami řečníků byla také Marianne Birthlerová.

Dlouholetá disidentka nežádala jen základní svobody, ale rozsáhlé mocenské změny. Strach z nějaké odvety prý už v té chvíli necítila.

„Rozhodující byl v tomhle 9. říjen. V Lipsku se tehdy sešlo sedmdesát tisíc lidí, aniž by se začalo střílet, a to se na to režim připravoval. Od tohoto dne už se nezatýkalo a utichlo i politické pronásledování. Ještě 4. listopadu ale zůstávali v celách zadržení z předešlých demonstrací, takže jsme ještě nebyli úplně v klidu. Sice ještě panovala částečná nejistota, ale věřili jsme, že už nedojde k násilí,“ vzpomíná Birthlerová pro Radiožurnál.

Pouhých pět dní po projevu přišla konference komunistické vlády. Její mluvčí – napůl omylem – oznámil, že východní Němci mohou s okamžitou platností překročit hranice.

„Jsem rodilá Berlíňanka a najednou jsem mohla objevovat celé své město. S jednou kamarádkou jsme ještě tu noc, kdy zeď padla, přešly na Západ a s tisícovkami lidí pak slavily na třídě Kurfürsterdamm,“ přibližuje.

Berlínská zeď sice padla, přemýšlení nad tím, jestli je zrovna za Západě, nebo na Východě, se ale Birthlerová nezbavila. „Bydlím hned u bývalé hranice, je to asi tři sta metrů. Při každém přechodu ulice myslím na to, že právě tady byla čára. A to už nezmizí, budu to mít navždy uložené v hlavě,“ dodává Birthlerová.

Hrdinové ze spisů Stasi

Německý stát později Marianne Birthlerovou pověřil správou archivů tajné policie. Jedenáct let dohlížela na studium svazků Stasi. Jejich obsah prý ale vedle zrůdnosti systému odhaluje i cenná svědectví.

„Uvědomila jsem si, jaký poklad ty spisy jsou. Je tam nepřeberné množství úžasných příběhů o odvážných lidech, kteří se nebáli povstat. A které nezlomila ani všechna příkoří. O tyhle lidi měla Stasi mimořádný zájem a tak o nich hromadila materiály. Když pomineme ten úřednický jazyk, je to vlastně vyprávění o hrdinech, které bychom bez Stasi už možná ani neznali,“ podotýká.

Jednou z těchto nechtěných hrdinek byla i sama Birthlerová. Mnoho spisů o ní a její rodině nicméně Stasi v posledních týdnech revoluce spálila. I ze zbytků materiálu nicméně vyčetla, kolik přátel a příbuzných na ni donášelo. I přes perzekuci do té doby netušila, jak mocná tato policie byla.

„Rozhodně ne. Něco jsme si domýšleli, někteří se o to dokonce aktivně zajímali. Ale o rozsahu a podobě toho, jak Stasi pracovala, jsme se dozvěděli až později,“ přiznává.

Birthlerová je ale proti tomu, aby se prorežimní činnost automaticky odsuzovala. Zvlášť u milionů lidí, kteří vstoupili do východoněmecké vládní strany SED.

„Mezi minulostí v SED a ve Stasi musíme rozlišovat. Co se týče řadových členů SED, ti žádnému pronásledování nečelili. U funkcionářů už určitá omezení byla – nesměli například pracovat ve státních službách. V případě lidí ze Stasi platí taková nepsaná pravidla – třeba ve státní správě nebo ve školství nemají co pohledávat. Byl tu společenský konsenzus, že takový člověk přece nemůže vyučovat naše děti,“ vysvětluje.

„I když podle mě by se měl každý případ posuzovat zvlášť. Není donašeč jako donašeč. Mnoho z nich k tomu v mládí donutili nátlakem a oni později sami řekli, že už spolupracovat nebudou. A to je přece něco úplně jiného než lidé, co denně sepisovali nějaká hlášení. Nejde to zobecňovat,“ uzavírá Marianne Birthlerová, která v roce 2016 dostala nabídku stát se německou prezidentkou. Naléhání kancléřky Angely Merkelové ale odmítla s tím, že o takovou práci nemá zájem.

Václav Jabůrek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít