Dobývání Budapešti v zimě 1944-1945. Příběh Gabriely Rudolfové a vzpomínky Valerie Hiadlovské

Před 80 lety probíhaly v hlavním městě někdejšího maďarského království silné boje: bitva o Budapešť začala v prosinci 1944 a skončila sovětským vítězstvím 13. února 1945. Město se snažili udržet němečtí a maďarští vojáci, během dobývání Budapešti jich zahynulo asi 47 tisíc a s nimi také 38 tisíc civilistů. Rudá armáda ztratila asi 80 tisíc mužů.

Příběhy 20. století Budapešť Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Rodiče s dcerami Margitou a Gabrielou, počátek 40. let 20. století

Rodiče s dcerami Margitou a Gabrielou, počátek 40. let 20. století | Zdroj: Post Bellum

Boje se prý občas podobaly bitvě o Stalingrad, a jak je vidět z četných dochovaných fotografií, město bylo po osvobození téměř zničené. Ani to nebyl konec trápení jeho obyvatel.

Přehrát

00:00 / 00:00

Dobývání Budapešti v zimě 1944-1945. Příběh Gabriely Rudolfové a její rodiny a vzpomínky Valerie Hiadlovské

Sovětští vítězové si počínali bezohledně, často znásilňovali ženy a mnoho lidí odvlekli do táborů gulagu. Tyto Příběhy 20. století se váží právě k válečnému Maďarsku a k Budapešti, i když jde jako obvykle o osobní vzpomínky, zvláště pak o jednu rodinnou historii.

Pozdější lékařka Gabriela Rudolfová se narodila v Budapešti 27. října 1936, v manželství zubaře Julia Volcsanyiho a jeho ženy Juliany. Rodina byla početná, kromě starší vlastní sestry Margity měla Gabriela i tři dospělé sourozence z matčina prvního manželství (jmenovali se Alžběta, László a Marta).

Budapešť po válce | Zdroj: Post Bellum

Maďarsko pod vedením regenta Miklóse Horthyho patřilo na konci 30. let ke spojencům hitlerovského Německa. Nebylo to spojenectví ideové, ale spíš utilitární, šlo v něm především o znovuzískání území, která Maďarsko ztratilo po první světové válce a na nichž žily miliony Maďarů.

Gabriela Rudolfová, počátek 40. let 20. století | Zdroj: Post Bellum

V době rozbití Československa získalo Maďarsko některé slovenské oblasti, pak také Podkarpatskou Rus a části rumunského Sedmihradska. V roce 1941 se maďarská armáda pod německým tlakem podílela na přepadení Jugoslávie (maďarský premiér Pál Teleki si tehdy na protest vzal život) a téhož roku se Maďarsko přidalo k Hitlerovi při tažení do Sovětského svazu.

K té době se také vztahuje jedna z prvních vzpomínek Gabriely Rudolfové: „Bydleli jsme v Budapešti na nábřeží Dunaje. Asi tři neděle tam nepřetržitě ve dne v noci jezdily náklaďáky s děly, tanky, vojenská technika. Vzpomínám si také na první nálet, to bylo snad v roce 1942.“

Když začala Gabriela v říjnu 1943 chodit do první třídy, spojenecké nálety už natolik zesílily, že musela být přerušena školní výuka, lidé se také čím dál častěji přesunovali do sklepů. V polovině října 1944, kdy už sovětská vojska bojovala s německými a maďarskými v okolí Debrecína, požádal Horthy spojence o příměří.

Otec Julius Volcsanyi s dcerami Margitou a Gabrielou, počátek 40. let 20. století | Zdroj: Post Bellum

Byl však donucen abdikovat a předat moc Ferenci Szálasimu (vůdci strany Šípových křížů) a v březnu 1944 Němci Maďarsko okupovali. V Budapešti se všechno změnilo: začaly deportace a vyhlazování maďarských Židů (do té doby z Maďarska nejezdily transporty), začaly přípravy na válku.

Gabrielin otec – zubař byl v té době povolán do armády a poslán do České Lípy. Její starší bratr Lázsló, povoláním lékař, musel rovněž narukovat a během letecké přepravy k jednotce zahynul. V té době zemřela v důsledku těžké nemoci také sestra Alžběta.

Matka se rozhodla, že před boji uteče a vydala se spolu se svou sestrou, nejmladšími dcerami Gabrielou a Margitou a malým vnukem na nákladním voze do Dunajské Stredy. Odjeli asi tři týdny předtím, než Budapešť obklíčila sovětská armáda.

Gabriela Rudolfová v roce 1954 | Zdroj: Post Bellum

Zůstala jen dospělá a již provdaná dcera Marta, která při dobývání města utrpěla vážná zranění a zemřela.

Život v bunkru

Život v obléhané Budapešti popisuje v rozhovoru pro Paměť národa Valerie Hiadlovská (1933). Její otec vykopal už před bitvou bunkr, v němž žila celá rodina, až na nejmenší děti, které rodiče nechali u babičky v jiném městě. Dům Hiadlovských byl brzy poničen. „Vylézali jsme ven, jen když jsme potřebovali kus žvance,“ říká paní Hiadlovská.

Jídlo se snažily obstarat především ženy, otec zůstával v úkrytu, protože se bál, že bude násilím odveden k vojsku. Valerie se sestrou a matkou žebraly u polních kuchyní maďarských a někdy i německých vojáků.

Valerie Hiadlovská | Zdroj: Post Bellum

Jednou prý otec zahlédl na ulici zbídačelého koně, který chvílemi padal k zemi – a poslal matku, aby zvíře zabila: „Řekl matce, aby si vzala sekyru a praštila toho koně mezi oči. Jenže se jí to nedařilo, naštěstí jí pomohl nějaký starší pán. A měli jsme maso.“

Později se u Hiadlovských občas zastavovali sovětští vojáci. Nechovali se nepřátelsky, ale začali si příliš důvěrně všímat dvanáctileté Valerie, která raději utekla k příbuzným. V noci se vojáci do domu vrátili opilí a znásilnili její matku.

Hiadlovští nakonec odjeli za mladšími dětmi k babičce do Nyíregyházy – a dozvěděli se, že i u příbuzných došlo ke znásilnění dvou dívek.

Sovětští vojáci znásilnili sestru

Vraťme se ke Gabriele Rudolfové. Na jaře 1945 sehnala její matka na Slovensku dva vozy tažené koňmi, udělala zásoby jídla a se třemi dětmi a sestrou vyrazila hledat manžela do České Lípy.

„Po smrti nejstarších tří dětí se velice trápila. Myslím, že nebyla úplně příčetná, když se s námi vydala v takové době na takovou cestu,“ říká Gabriela Rudolfová a dodává: „Ale současně byla fantastická a velmi schopná, třeba hlad jsme díky ní nikdy neměli.“

Gabriela Rudolfová s manželem Josefem Rudolfem v roce 1955 | Zdroj: Post Bellum

Ženy s dětmi se na vozech dostaly do Bratislavy, kde je vojáci odklonili z cesty, a musely pokračovat do Rakouska. Před Vídní je zastavili Rusové, sebrali jim koně a noc trávily ve sklepním úkrytu spolu s dalšími uprchlíky.

Sovětští vojáci se samopaly si tehdy přišli „vybrat ženy“, odvedli Gabrielinu dvanáctiletou sestru a matku a pravděpodobně obě znásilnili:

„Vybírali si mladší ženské včetně mé sestry… Matka se vymrštila a šla s ní… Vím jistě, že sestru znásilnili, ale nevím nic víc. Matka byla puritánka a o takových věcech se nemluvilo.“

Budapešť po válce | Zdroj: Post Bellum

Teprve na podzim 1945 se Gabriela s matkou a sestrou vrátila s pomocí Červeného kříže z Rakouska do Budapešti a teprve tam se setkaly s otcem, propuštěným z amerického zajetí:

Promoce Gabriely Rudolfové v roce 1960 | Zdroj: Post Bellum

„Když jsme přijely, bylo všechno vybombardované. Omítky samá díra, rozbité činžáky, město vypadalo strašně. Bylo plné hmyzu, a říkalo se, že Budapešť odpochoduje, protože ji odnesou štěnice… Tehdy také vykopávali mrtvé z hromadných hrobů, které byly třeba v parcích, odváželi je asi na hřbitov. Tam ležela lebka a jinde ležela nějaká dlouhá kost a jinde zase zbytek trupu… Když jsem to viděla poprvé, tak jsem se zalekla. Ale pak jsem si zvykla.“

Gabriela Rudolfová se záhy s celou rodinou přestěhovala do Československa, vystudovala medicínu, mnoho let už žije v severních Čechách. Říká, že se nikde necítí docela doma, považuje se za Středoevropanku.

Více se dozvíte z Příběhů 20. století, na nichž se tentokrát podíleli také žáci ze základní školy v Janově nad Nisou a Eliška Poloprudská a Martin Reichl z Paměti národa.

Gabriela Rudolfová v roce 2022 | Zdroj: Post Bellum

Adam Drda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme