Sokol nebo Lípa, nakonec československá koruna. Měna se zrodila rychle, snadno se ale padělala
Sokol, Káně nebo Lípa. I tak se mohla jmenovat nová československá měna, o jejímž názvu diskutovalo v roce 1919 Národní shromáždění. Nakonec bylo Československo jedinou zemí, která si po debatách zachovala název původní měny z doby monarchie. V zavádění nové měny ale byla nová republika rychlejší než ostatní nástupnické státy Rakouska-Uherska, patřila v tom mezi jedny z prvních.
Vlastní měnu mělo Československo od roku 1919. Ostatní země následovaly. „My jsme byli jediná země, která si ponechala korunu. V každé další zemi se symbolicky odstřihli od tradic a od dědictví monarchie i tím, že se měnu rozhodli pojmenovat jinak,“ srovnává historik Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd.
Československá koruna symbolicky připomínala české království. Patřila ale k nejvíce padělaným měnám
Koruna tak Československo svým způsobem vracela do historie, míní Kessler: „Symbolicky nám připomínala českou státnost, české království.“
Ještě několik měsíců po vyhlášení vlastního státu 28. října používali obyvatelé rakousko-uherskou měnu. Platilo se zlatým i korunou.
„Na jaře 1919 se vyhlásila odluka systémem kolkování. Lidé měli možnost přijít na úřad, přinést svoje stávající bankovky a na ty byly nalepeny kolky. Těmi se od té chvíli označovalo, že tato měna platí na území Československa,“ přibližuje historik.
Bez ochranných známek
Až v následujících měsících se do oběhu dostávaly zatím provizorní české bankovky. „Byli jsme v tom mezi prvními nástupnickými zeměmi monarchie,“ připomíná historik.
3:27
Bez legií by nebylo Československo. Jednotky byly během první světové války Masarykovým trumfem
Číst článek
Mělo to ale háček. „Nové bankovky neměly až na jednu výjimku ochranné známky,“ říká a přibližuje:
„Proto československé bankovky byly v době, kdy platily ve 20. letech, v rámci Evropy jednou z nejvíce padělaných měn v oběhu. Přijížděli k nám ze zahraničí pašeráci a nosili si plné kufry po domácku vytištěných československých korun.“
Rašínova deflace
Okolkování rakouských bankovek a příprava československých byl jeden z hlavních úkolů pro prvního ministra financí Aloise Rašína.
„V čem jsem se rozcházel s Rašínem, nebyly cíle ani hlediska, nýbrž metody. A Rašín byl veskrze radikálnější a revolučnější. Šel přímočaře na měnu,“ zapsal si Rašínův oponent, ekonom a pozdější ministr financí Karel Engliš.
„Proti válečným půjčkám chtěl léčit obce krizí. Není sporu, že v krizi je mnoho ozdravného a že taková přímočarost je jednodušší a obecně pochopitelnější. Rašín byl neohrožený a nebál se žádné krize. Díval se za ně,“ stojí v Englišových poznámkách.
Rašínova měnová politika ale byla pro nový stát klíčová „Zvolil cestu umírněné deflace, to znamená zkvalitňování měny. V prvních dnech a týdnech státu to bylo pro lidi, pro běžné smrtelníky, naprosto zdrcující,“ zdůrazňuje historik a vysvětluje: „To znamená, že člověk si vyměnil peníze a jejich hodnota byla uměle stlačována.“
Dlouhodobě se to ale vyplatilo. „Když použijete tento nástroj, tak po nějaké době, kdy se oběh ustálí, se ekonomická situace exponenciálně zlepší. Protože máte plnou a tvrdou měnu, která je funkční,“ říká Kessler.
„Nestalo se nám jako v okolních státech, že byste šli ráno pro chleba a potřebovali tisíc marek. Stačilo vám 20 korun,“ dodává.
