Několik minut po půlnoci v pátek 11. března 1988 vyšla parta teplických pankáčů z nočního baru Femina. Když procházeli kolem sídla okresního výboru komunistické strany, sebrali ze země kameny a rozbili pár oken.

Začali utíkat a zastavili se až u sochy Klementa Gottwalda v parčíku před budovou muzea. V té době bylo studentce Střední zdravotnické školy Andree Bredlové šestnáct let.

„Kamil na sochu zaťukal, zjistil, že je dutá, a tak se do ní trochu opřel a Gottwald šel dolů,“ vzpomíná s veselým úsměvem na tváři světlovlasá žena. Kamil Krůta dostal dva roky, Jaroslav Dvořák osmnáct měsíců a Andrea Bredlová deset měsíců.

Všichni skončili za mřížemi, a to i Andrea, která byla po celou dobu ročního vyšetřování jako jediná z trojice stíhaná na svobodě. Z vězení pro mladistvé v Pardubicích vyšla 22. listopadu 1989.

„Byla jsem asi trochu rebel, a tak mi vůbec nedocházelo, co jsem provedla. Teprve ve vězení mi to došlo,“ říká pro Radiožurnál Andrea, kterou po začátku vyšetřování vyhodili ze střední, a šla se učit na prodavačku.

Stojí v kabátku s kožíškem v parčíku před muzeem, kde po soše a podstavci není ani památky. Komunisté nechali sochu rychle opravit a už 1. května 1988 u ní slavnostně pokládali květiny. Vydržela tam skoro dva roky, než ji při happeningu na jaře 1990 lidé definitivně odstranili.

„Tady v Teplicích se o tom vědělo, ale dál se asi informace o pádu Gottwalda nedostala,“ odhaduje Jaroslav Dvořák, proč tento příběh ze sklonku socialismu zůstal téměř zapomenutý. „Nás vyšetřovali ve vazbě, Andreu na svobodě. Vůbec nás nenapadlo, že ji takhle mladou zavřou natvrdo. Pro mě to bylo nečekané.“

‚Vzácný případ‘

Z údajů komunistického Sboru nápravné výchovy, které publikoval Ústav pro studium totalitních režimů, vyplývá, že v listopadu 1989 bylo ve vězení 309 osob za trestné činy podle první hlavy trestního zákona, což byly politické trestné činy proti republice a podobně.

Jenže teplická trojka byla odsouzená za výtržnictví a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví, a proto i historik Michal Louč z Ústavu pro studium totalitních režimů usuzuje, že ve vězení bylo za politické skutky víc lidí.

„Případ Andrey Bredlové byl ale vzácný. Ve věznicích tehdy bylo zhruba 25 tisíc lidí, mladistvých asi pět set a z toho žen jen pár desítek. Většinou to byly krádeže, prostituce, takže politický případ jako Andrea Bredlová patřil mezi ojedinělé,“ říká Louč.

Podle historika Louče mělo shození sochy Gottwalda pro komunisty silný symbolický význam, i proto padl takový trest pro sedmnáctiletou studentku. „V každé diktatuře je snaha ideologicky a politicky podchytit mladé lidi. Proto vznikaly masové organizace typu Pionýr nebo SSM,“ míní.

Mladí pankáči z Teplic se tedy rozhodně vymykali a Jaroslav Dvořák připomíná, že v jednu chvíli jim vyšetřovatelé vyhrožovali mnohem vyššími tresty.

„Byli jsme tři, takže skupina, a když jsem nechtěl estébákům vypovídat, tak hrozili, že budeme souzeni jako organizovaná skupina a to nám mohli dát klidně deset let.“

‚Je na hanbě‘

Dutá socha z bronzu a mosazi skončila ve skladu na kraji Teplic a zaprášený Gottwald stojí čelem ke zdi. „Je na hanbě,“ směje se Kamil Krůta, který jako hlavní viník dostal největší trest.

„Můžu na ni zaťukat? Nespadne a nepůjdu zase sedět,“ baví se Kamil a rytmicky na sochu bubnuje. V době odsouzení hrál v proslulé teplické punkové kapele FPB a dneska jezdí po světě jako sólový kytarista pod názvem Koonda Holaa.

Z vězení se dostal 2. ledna 1990. „Pustili mě o něco dřív, odseděl jsem si necelé dva roky,“ říká.

Jaroslav Dvořák opustil vězení 11. září 1989. Má svoji živnost a pracuje jako řemeslník. Andrea Bredlová po propuštění z vězení ještě stihla listopadové demonstrace v Praze, dostudovala, a pracuje jako zdravotní sestra v jedné berlínské nemocnici. Socha Klementa Gottwalda čelem ke zdi zůstává v majetku města Teplice.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít