„Nemusíte se zouvat.“ Po chvíli hledání jsem to našel: dům v ulici Granátových jablek, Rechov ha-Rimón, jak se jmenuje hebrejsky. „S mlíkem, s cukrem, bez cukru?“ Paní Eva Erbenová mě usadila do útulného obýváku domku uprostřed zahrady, domku vybaveného i českým nábytkem.

„Tady jsou samé české věci. České sklo. To je od českého karikaturisty, pana Slívy. To jsou všechno moje věci. Můj Mucha. Moje vnučky. A to jsem já, v Belgické. A tady to je Petr v Terezíně. To je známá fotka, hrál tam fotbal,“ popisuje.

S manželem Petrem Erbenem, který zemřel před pěti lety, měli po válce odletět do Austrálie. Nakonec ale souhrou náhod skončili v Izraeli.

„Chcete jít okolo zahrady, nebo se chcete posadit?“ ptá se mě. „Můžeme okolo, jestli vám není horko,“ odpovídám. „Je mně horko, ale já to vydržím. Když jsme se sem nastěhovali, byli všude ovocné stromy. Švestky, meruňky, všechno nám to během tří let umřelo, protože to tady prostě neroste. Chtěli jsme mít českou zahrádku.“ „Vidím, že jste to vzdali,“ podotýkám.

Jsme na zahrádce domu, ve kterém paní Erbenová prožila většinu svého izraelského života, a to od roku 1954. Z toho, co říkala, jsem pochopil, že Izrael nebyla země, do které se toužila odstěhovat. „My jsme byli Češi, židovského vyznání, ale náboženství nebylo v našem životě důležité. A Izrael vůbec ne. V Terezíně všichni Češi říkali, ‚až se vrátíme domů‘, domů znamenalo do Čech,“ říká.

Evě Erbenové se podařilo jako patnáctileté zachránit z pochodu smrti. Její maminka ho ale nepřežila.

„Na začátku se Československo chovalo k repatriantům nádherně. Vzpomínám si, že byla elektřina zdarma, Mišák ve Vodičkově ulici dával jídlo zdarma. Ale to přešlo s ruskou nadvládou. A zase Slánský, Margolius a antisemitismus, už toho bylo dost. Jednou nacismus, pak komunismus,“ líčí.

Začátky v Izraeli

Eva Erbenová říká, že začátky v Izraeli byly nesmírně těžké. Tehdejší Izraelci jimi prý pohrdali. Říkali, že Židé v Evropě šli na porážku jako ovce. Izraelci byli v té době opojení vlastním vítězstvím proti arabským armádám a situaci v Evropě moc nechápali. Oči jim otevřel až proces s Adolfem Eichmannem.

Česko nicméně zůstalo pro Evu Erbenovou po celý život jejím prvním domovem. „Kdyby snad sametová revoluce byla v letech, kdy byly děti ještě malé, měli bychom asi problém. Petr říkal, že bychom se vrátili do Čech. Vrátit se do Čech, žít tam, ale vědět, že máme útočiště. Protože nikdy nevíte, kde zase nějaký blázen vstane,“ vysvětluje.

„Jak se změnilo tohle místo od padesátých let, kdy jste tu začínali?“ ptám se. „Tenhle dům vyrostl na písku. Bylo tady pár domů, moře, mušle, spousta mušlí, bylo to panensky nádherné,“ říká paní Eva.

„Jak se změnil Izrael během těch sedmdesáti let, co tu jste?“ „Aviv, jeden Izrael, nádherný jídlo, moudrý, jdete do nemocnice, máte to nej nej. Tihle lidé ne že nemají pána Boha, ale tak nějak normálně, nejsou oddaní žádnému náboženství,“ líčí.

Podle Evy Erbenové se na změně atmosféry v Izraeli podepsala masová imigrace ze zemí bývalého Sovětského svazu a také rostoucí vliv náboženství. „Pak je tady ta ortodoxní společnost, která je pro nás katastrofální. Bohužel se hodně rozmnožuje a ohrožuje ostatní, protože dostává sílu ve vládě. Člověk někdy nevěří svým očím, že jsme ve 21. století. Říkám, že nám ukradli zem. A vidíme to i tady v Aškelonu. Jsme z toho nešťastní,“ míní.

Ve svých 92 letech Eva Erbenová řídí po Aškelonu své auto a teď mi jede ukázat město. „Tady byla totální poušť. Tudy jsme se vlekli k moři, cestička byla taková polní, žádný asfalt. A všude bylo víno. Divoký,“ popisuje. Teď je tady spousta věžáků, paneláků a semaforů.

Eva Erbenová mě autem odvezla až na vlakovou stanici za městem. Městem, ve kterém původně vůbec neměla být.

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít