‚Jako by se člověk najednou ocitl ve válečném filmu.‘ Vzpomínky na bombardování Prahy 14. února 1945
Na Popeleční středu 14. února 1945 bombardovaly americké vzdušné síly Prahu, tehdy centrum protektorátu Čechy a Morava. V pátek uplynulo 80 let. Nálet zasáhl město od Zlíchova přes Palackého most, Vyšehrad, Karlovo náměstí a část Nuslí až po Pankrác, Vinohrady a Vršovice. Pražané většinou neměli s bombardováním zkušenost, mnozí neodešli do krytů ani do sklepů. Pořad Plusu Příběhy 20. století se opírá o vzpomínky a o osobní výpovědi.
Podle běžně uváděných údajů tehdy zahynulo přes 700 lidí a 1184 utrpělo těžká zranění. Nálet trval krátce, ale zničil více než 50 budov včetně Emauzského kláštera a Faustova domu na Karlově náměstí. K bombardování Prahy došlo podle historiků v důsledku navigační chyby.
Jako by se člověk najednou ocitl ve válečném filmu… Vzpomínky na bombardování Prahy 14. února 1945
Přestože nálet na Prahu není srovnatelný například s útokem na Drážďany, zapsal se do paměti lidí, kteří nám poskytují rozhovory, velice silně – v archivu Paměti národa lze k tématu nalézt desítky svědectví. Proto tentokrát v Příbězích představíme „mozaiku vzpomínek“, kterou jsme se snažili sestavit tak, aby se vztahovaly k různým místům.
25. března 1945 město postihl další nálet, ale ten byl cílený, zaměřený na zbrojní závody ČKD ve Vysočanech a v Libni a na letiště Kbely a Letňany.
Letadla na obloze
Jarmila Kopečková se v roce 1936 narodila a vyrůstala v Praze na Vinohradech. Jmenovala se za svobodna Chodlová, bydlela v Sázavské ulici. V roce 1945 chodila do čtvrté třídy obecné školy a se svými dvěma spolužačkami zpívala v Kühnově dětském sboru. 14. února odcházela ze zkoušky s kamarádkou Libuší.
Vzpomíná, že houkaly varovné sirény, ale lidé jim nevěnovali velkou pozornost:
„Měla jsem nějaké divné tušení… A řekla jsem Líbě, že s ní nepůjdu. A Líba utíkala nahoru ulicí a já najednou viděla na obloze letadla… Pak začalo to peklo,“ vzpomínala.
„Nejdříve začala lítat skla, pod tou tlakovou vlnou, pak dlažba. Já jsem jen klečela a modlila se… Bylo to strašné, strašné. Jako když vidíte válečné filmy, ale najednou v tom filmu člověk byl,“ uvědomovala si tehdy.
Když to skončilo, všechno bylo vymlácené. „Na ulici nikdo, předtím plno lidí, ale najednou nikdo. Akorát nějaká paní táhla pána a křičela, že nemůže chodit. Mě taky bolely nohy a hlava, měla jsem kus kosti vyražený,“ popsala později.
Jarmilina přítelkyně Libuše Kučerová nálet nepřežila: „Byla taková plavovlasá, krásně tančila… Její tatínek se pak ptal, kudy jsme šli – a našel jí mrtvou na ulici, roztrhanou.“
Karlák v plamenech
Brigita Hertlová se narodila 23. prosince 1938 v Praze do rodiny historika Jana Hertla. Vzpomíná, že 14. února 1945 šla s babičkou a sestrou navštívit dědův hrob.
„A přesně si pamatuju to místo, kde jsme potkaly takového rozčileného pána, který babičku znal nebo ji oslovil a říkal: ‚Vy to nevíte? Karlák (Karlovo náměstí) stojí v plamenech!‘ Babička vykřikla, to úplně slyším, jde po mně mráz: ‚Ježíši Maria, já tam mám syna!‘ A obrátila nás a cvalem jsme utíkaly zpátky a babička se modlila růženec.“
Otec Brigity Hertlové nálet přežil. „Vidím, jak táta skoro kluše kolem zdi a zvedá obličej s takovým velmi zvláštním výrazem, ve tváři byl černej, umazanej,“ všimla si.
„Otec byl tehdy ředitelem Vyšehradu a měl zrovna redakční radu v paláci Caritas. Seděli nahoře, měli tam skleněnou střechu. A najednou se propadl strop a spadla jim tam kamenná ruka s napřaženým ukazováčkem. A to už na nic nečekali a utíkali do krytu. Na Palackého mostě stála tehdy Myslbekova sousoší a tohle byla ruka Libuše, jak věští slávu Praze.“
Pacienti nepřežili
Jiřina Šnoblová (1921-2018) sloužila během únorového náletu na Prahu v zasažené Divizní nemocnici na Karlově náměstí.
„Schovala jsem se v pokoji mezi skříně. Byla spousta prachu, že člověk neviděl. Najednou tma. Z padající omítky se udělal mrak, takže jsme nevěděli, kde jsme. Jenom po hlase jsme se domlouvali, jestli jsme v pořádku,“ popsala.
„Pacienti, kteří nemohli vstát z postele a zůstali ležet, byli v pořádku, ale pacienti, kteří utíkali do krytu, umřeli,“ upozornila na paradox a pokračovala:
„Pak jsme chodili pátrat po kostelích, kde se shromažďovaly zbytky těl. Například naše uklízečka, z té zbyla jen ruka. Našla jsem ji v kostele, ve kterém jsem měla svatbu. Našli jen ruku a kolo s klíči, podle toho jsem ji poznala.“
Málo se ví, že poslední oběti bombardování Prahy v únoru 1945 byly nalezeny až po desítkách let: v roce 1971, kdy našli stavební dělníci na Vinohradské ulici 23 mrtvých těl v zasypaném sklepě.
V Příbězích 20. století dále uslyšíte například vzpomínky Marie Machačové, Anny Šaršounové, Ervína Sedláčka, Zdeňka Boučka či Dagmar Procházkové.
