‚Je mi to opravdu líto‘ od příslušníků StB takřka neuslyšíte. Hájí se, že byli profesionálové
„Je mi to opravdu líto, zklamal jsem sebe i své blízké…“ Taková slova byste ve sbírce Paměť národa mezi vzpomínkami bývalých pracovníků Státní bezpečnosti (StB) hledali obtížně. Sbírka zpřístupňujeme přes 15 tisíc zpracovaných příběhů, z nichž asi 200 patří právě někdejším příslušníkům StB, vyšetřovatelům, bachařům. Jen naprostá hrstka z nich na dotaz redaktora vyjadřuje nějakou formu lítosti nad svým konáním.
Jaké životní příběhy mají za sebou „záporáci“ dějin? Co zažili? A jak se dnes ke svým životním etapám před rokem 1989 staví někdejších řídící důstojníci a tajní spolupracovníci StB?
Někdo za udávání bral peníze, jiný začal spolupracovat, protože ho vydírali, jiný z kariérních důvodů. Jsou ještě dnes bývalí „estébáci“ nebezpeční pro demokracii? Mají snad nějakou zvláštní charakterovou vlastnost, která by snad předurčovala, že v rozhodující chvíli dali přednost zločinnému režimu? A dnes – litují toho?
Na tyto otázky se snaží odpovědět Adam Drda a Mikuláš Kroupa, autoři třídílné série z nového rozhlasového cyklu Století příběhů – speciálu Paměti národa a Českého rozhlasu Plus.
Kolik udavačů stačilo?
Jak moc byla československá společnost za komunismu „profízlovaná“? Mnoho let zkoumáme archivy, dokumentujeme vzpomínky pamětníků, a přitom jsme stále znovu překvapeni, kolik lidí a kde všude se agenti StB pohybovali, za jakých okolností se nechali tzv. zverbovat. A stejně tak člověka překvapí počty kádrových pracovníků StB, tajných spolupracovníků, ale také množství lidí, kteří naopak tlaku StB odolali.
Mnozí si mylně představují, že před rokem 1989 v komunistickém Československu udávaly statisíce tajných spolupracovníků. Ve skutečnosti jich bylo řádově méně. StB registrovala – aspoň soudě podle dochované estébácké statistiky z konce roku 1987 – přesně 4395 spolupracovníků.
Podle badatele Archivu bezpečnostních složek Radka Schovánka je třeba k číslu přičíst důvěrníky, agenty VB, vojenskou kontrarozvědku, reálně dojdeme k číslu cca do 20 tisíc spolupracovníků nasazených proti tzv. vnitřnímu nepříteli v době druhé půlky 80. let.
Odkud odevšad však čerpala StB poznatky, to je podle odborníků v podstatě nemožné číselně vyjádřit, využívala celý totalitní systém „jedné strany“. Počty zaměstnanců ministerstva vnitra tzv. řídících pracovníků StB se pohybují mezi 13 tisíci v polovině 50. let, počet později kolísal mezi 12 až 15 tisíci zaměstnanci a na konci 1989 se uvádí 13 500 tzv. „kmenových“ pracovníků StB.
Svazky uložené v Archivu bezpečnostních složek však svědčí i o čemsi velmi pozitivním, říká Schovánek: „Jsem přesvědčen, že StB ulovila tak jednoho člověka z deseti, kterého se snažila získat. Devět z deseti případů končí optimisticky. Na jednu stranu to StB stačilo, aby měla jakýsi přehled o disentu, na druhou stranu je dobré, že tolik lidí dokázalo tlak ustát,“ říká badatel.
‚Chci se omluvit,‘
Ve sbírce Paměti národa zpřístupňujeme přes 15 tisíc zpracovaných příběhů, z nichž asi jen 200 patří někdejším příslušníkům StB, vyšetřovatelům, bachařům. Jen naprostá hrstka z nich na dotaz redaktora vyjadřuje nějakou formu lítosti nad svým konáním.
Výjimečný je v tomto bývalý komunista Bohumil Řeřicha, který ve svých 36 letech v roce 1980 vstoupil do KSČ, absolvoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu, chodíval v čele prvomájových průvodů a jako delegát se několikrát zúčastnil sjezdu KSČ v Lounech, nebyl však udavačem StB.
Omlouvá se za své členství ve straně až manifestačně s oslovením celé společnosti: „Všem občanům této země bych se chtěl omluvit za svou komunistickou minulost. Také bych chtěl vyjádřit upřímnou a hlubokou lítost těm, kteří trpěli, kteří byli pronásledovaní, jejich rodinám a hlavně těm, kteří zahynuli nebo byli popraveni za komunistického režimu,“ říká s vážně míněnou lítostí v hlase 80letý Bohumil Řeřicha.
Skončili u výslechu
V podcastu zazní i příběh Petra R., jehož celé jméno autoři neuvádí na prosbu vypravěče a jeho příbuzných.
Petr se narodil roku 1950 v Kolíně. Jeho otec pracoval jako právník, matka byla učitelka. V roce 1968 Petra přijali na Vysokou školu ekonomickou v Praze, bydlel na koleji na Jarově. V roce 1970 byl poprvé vyslýchán Státní bezpečností kvůli jakémusi nedorozumění, k němuž došlo v jednom restauračním zařízení, kde Petr R. trávil čas se svými spolužáky.
„Popíjeli jsme pivo v restauraci na Hlavním nádraží v Praze. Pili jsme hodně. Jeden z nás se na záchodě pozvracel. Dostal se do konfliktu s personálem hospody, nechtěl jim dát deset korun na uklízečku, která to po něm uklízela. A oni zavolali příslušníky VB,“ vypráví Petr, který byl v této věci vyslýchán.
Petr byl součásti trampské party a policie si ho u výslechu vytipovala jako ustrašeného, prosil, ať ho nevyhazují ze studií. A pak už to šlo ráz na ráz. Zdánlivě náhodou studentu Petrovi zastavil na autostopu důstojník StB, který mu v důvěrném rozhovoru v autě prozradil, že je od StB a viděl shodou okolností jeho spis, a že to s ním špatně dopadne. Ale když mu bude podávat zprávy na své kamarády z trampu, tak on na oplátku pomůže jemu.
Schůzky se konaly s různou frekvencí, někdy i víckrát do měsíce. V okamžiku, když už se mohlo zdát, že o dotyčného nemá Státní bezpečnost zájem, protože už jim nemá co říci, náhle byl kontakt obnoven. To se stalo, když Petr nastoupil do zaměstnání u československých drah, jezdil jako průvodčí vlakem do zahraničí a to se StB náramně hodilo.
Petrovi řídící důstojník StB přidělil krycí jméno odvozené od jeho místa narození „Kolínský“. Tajný spolupracovník mu poskytoval zprávy všeho druhu: od nálady ve společnosti, poměrů na jeho pracovišti až po velmi konkrétní udání na jeho nadřízené.
Petr spolupráci s tajnou policií ukončil na vlastní žádost v roce 1985. Jak je vidět – šlo to. Jako důvod k přerušení kontaktu uvedl důstojníkovi StB: velké množství pracovních povinností a skutečnost, že se dekonspiroval před svou manželkou.
Petr dnes vyjadřuje opatrně lítost nad tím, že nesebral odvahu: „Neměl jsem odvahu, abych jim řekl, že udávat nebudu. Nejdřív jsem neměl odvahu kvůli studiu, pak jsem se bál o zaměstnání, o rodinu, o dceru Madlenku, aby se dostala do školky.“
Na dalším místě v rozhovoru pro Paměť národa říká, že ho svědomí příliš netrápí, protože prý udával jen důležité a smysluplné věci, když se například někdo nechoval ekologicky, nebo udával na svého komunistického nadřízeného. Je mu však líto, že poškodil jméno své rodiny, protože je uveden v seznamech agentů StB. Jeho prastrýc je významný a známý křesťanský filozof.
Hlavně nezatěžovat svědomí
V podcastu zazní i lítostivá slova historika Václava Štěpána. Toho estébáci v 60. letech obvinili, že neudal svého spolužáka, který se zapojil do ozbrojeného protikomunistického odboje.
Štěpán měl asi opravdu jen dvě možnosti – buď udávat a pravidelně se scházet s estébáky, nebo jít do vězení. Štěpán i Petr se snaží své důvody vysvětlovat, je zřejmé, že se za spolupráci s StB stydí.
Od bývalých zaměstnanců ministerstva vnitra, řídících důstojníků StB, kteří tajné spolupracovníky tzv. verbovali a řídili, slýcháme jiná slova: že byli profesionálové ve svém „zpravodajském“ oboru a sloužili by stejně skvěle komukoliv a kdykoliv. Jednoduše řečeno: udavačství je podle nich třeba v každé době, za Hitlera, Stalina a i dnes. Etikou si svědomí a svou práci tito někdejší soudruzi nekomplikují.
