„Když se postavíte tady, vidíte přesně, co jsem tehdy viděl já. Emoce, které jsem tehdy cítil, ani tu celkovou atmosféru ale fotografie přenést nemůže. Neslyšíte ten hluk, ani necítíte zápach spáleniny a výfukových plynů z tanků,“ říká Robert Aish před obří fotografií řady obrněnců na jedné z pražských ulic. Právě takový pohled se mu naskytl 21. srpna 1968.

„Mezitím, co jsem spal, zemi obsadila armáda. Bylo to naprosto nečekané. Cítil jsem povinnost to násilí zaznamenat. Nic jiného se nedalo dělat, bylo to tak náhlé a silné. Zastavit to nešlo. To, jak Pražané reagovali, mě uchvátilo. Nenásilně se snažili s vojáky diskutovat, přesvědčovat je. Bylo to obdivuhodné,“ vypráví Brit pro Český rozhlas.

Robert, tehdy čerstvý absolvent vysoké školy, trávil poslední prázdniny cestováním po Evropě. V pražských ulicích vyfotil jeden film, víc neměl. Na 30 filmových políčkách zaznamenal studentskou demonstraci, ruské tanky v ulicích i osamělé vojáky se samopaly.

Pár dní po invazi zorganizovaly západní ambasády evakuaci svých občanů. Britské velvyslanectví pronajalo autobus, kterým odjel i Robert. 

„Byl to nesmírně silný zážitek. Projížděli jsme městy a vesnicemi a lidé nám mávali na rozloučenou. Bylo to smutné, věděli jsme, že odjíždíme, ale oni tam musí zůstat a čelit tomu útisku,“ vzpomíná dnes 73letý profesor londýnské univerzity a ani po půl století nemůže potlačit dojetí.

Jaromír Marek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít