Osmdesát let uplynulo od podpisu Mnichovské dohody, hořká pachuť kapitulace ale podle mnohých dodnes nevyprchala. Mělo se Československo vzepřít mnichovskému diktátu, nebo by byly následky příliš kruté? V pořadu Pro a proti Českého rozhlasu Plus diskutovali historici Eduard Stehlík, ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany, a Jan Němeček z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Praha 8:56 28. září 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Klademe si otázku, jestli jsme se měli bránit. Ale na nás nikdo nezaútočil. Je otázkou, jestli Hitler na podzim 1938 s vojenským řešením aktivně počítal,“ říká historik Eduard Stehlík. Německu chyběl moment překvapení, a navíc nechalo československou armádu dokončit mobilizaci.

V německých archivech Stehlík nenašel ani stopy bojového plánování: „Německá armáda zůstala na mírové organizaci. Povolali několik tisíc záložníků, kteří nastoupili na podzimní cvičení, ale k žádným zásadním přesunům proti Československu nedochází.“

Převaha sice byla na straně nacistického Německa, ale počty vojáků, tanků nebo letadel nelze jednoduše poměřovat a československá armáda tehdy byla velice odhodlaná. Válka by sice znamenala ztráty, byly by ale rovnoměrněji rozložené. Naproti tomu v období okupace došlo k systematické genocidě českých elit a inteligence.

Pokud by tedy k válce skutečně došlo, měli jsme se podle Stehlíka bránit – čestná porážka je lepší než ústup bez boje. „Nebyli bychom vnímáni – a jsme tak vnímáni a sami si to zhoršujeme – jako země, která když o něco jde, tak stáhne ocas a nechá se převálcovat,“ upozorňuje.

„V roce 1968 sem armády Varšavské smlouvy vlétly a nelámaly si hlavu, jestli se budeme bránit. Do Polska ale počátkem 80. let radši nešly. Poláci v roce 1939 válku prohráli, ale mohou říci, že bojovali a kladli odpor v bezvýchodné situaci. My jsme to vzdali a myslím, že nás to poznamenává do teď,“ dodává.

Agresor proti viníkovi

Podle historika Jana Němečka z Historického ústavu AV ČR ale Poláci byli v jiné situaci, protože na své straně měli velmoc, a to Velkou Británii. Ta sice Polsku reálnou vojenskou pomoc neposkytla, ale na mezinárodní úrovni to přesto hrálo roli.

Naproti tomu Československo spojence nemělo, Británie a Francie by jako signatáři dohody svá stanoviska hájily i na půdě tehdejší Společnosti národů. A pokud by se rozhodl pomoci Sovětský svaz, je podle Němečka otázkou, kudy by proudila, protože Polsko i Rumunsko byly proti.

Kdybychom tak prý nepřijali mnichovskou dohodu, Němci by zaútočili a porazili nás. A druhá světová válka by pak stejně vypukla. „Co by bylo po válce? Na Československo by se dívali jako na stát, který svou neústupností válku zavinil. Jak bychom pak obnovovali stát?“

„Agresor a viník války, to se ne vždy shoduje. Pokud je na jedné straně nacistické Německo se svými zdánlivě oprávněnými nároky a na druhé straně neústupný malý stát, kdo je viníkem?“ klade si provokativní otázku Němeček. 

Podle něj by se mezinárodní společenství na Československo dívalo skrz prsty a upozorňuje i na to, jak těžké bylo dosáhnout oduznání mnichovské dohody a obnovit stát v předválečných hranicích, což se kvůli ztrátě Podkarpatské Rusi nakonec nepodařilo.

Veronika Sedláčková, Michael Erhart Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít