75 let od norimberských procesů. Nahlédněte do soudní síně, kde si vyslechly verdikt nacistické špičky
Je to 75 let od chvíle, kdy před soudem stanuli zločinci zodpovědní za smrt desítek milionů lidí. Norimberské procesy odhalily zrůdnost nacistického režimu a jeho masového vraždění. Dění v jediné soudní síni tehdy sledoval skoro celý svět.
Sál číslo 600 leží v odděleném křídle justičního paláce. Jde sice o jednu z největších soudních síní v Německu, i tak ale překvapí, že je docela malá. Působí dost pochmurně. Zvláštní atmosféru pociťuje i předseda místního zemského soudu Thomas Dickert.
„Tenhle sál má podle mě naprosto mimořádnou auru. Je to místo, kde se toho hodně odehrálo. Za vlády nacistů tu zasedal jejich nechvalně známý, takzvaný zvláštní soud. Pak tu byly procesy s válečnými zločinci a později se tu řešil bezpočet vražd, zabití a znásilnění. Když v něm stojíte, tak na vás padne opravdu zvláštní pocit. A asi to tu takhle bude napořád,“ popisuje pro Radiožurnál.
Poslední dvě lavice
Síň bude navždy spojená s listopadem 1945, kdy v ní stanuli pachatelé genocidy a útočné války. Proces v místní expozici připomínají i dvě ne moc velké lavice, kde odsouzení seděli.
„Je to jedna z posledních věcí, které se dochovaly. Všechno ostatní po roce 1945 zmizelo. Nejspíš se to záměrně zničilo, ale nevíme to jistě. Každopádně nic dalšího se nedohledalo,“ přibližuje výzkumník Axel Fischer.
22 obžalovaných
Soud, při němž se světová veřejnost poprvé dozvěděla o obludných rozměrech nacistických zvěrstev, začal v Norimberku 20. listopadu 1945. Na lavici obžalovaných v norimberském procesu usedlo 22 nacistických funkcionářů. O dva méně než bylo obžalováno. Vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley spáchal sebevraždu před začátkem hlavního líčení a v nepřítomnosti byl souzen Hitlerův osobní tajemník Martin Bormann, po němž se pátralo až do roku 1972, kdy byla nalezena jeho mrtvola v Berlíně, kde už v květnu 1945 spáchal sebevraždu.
A ukazuje na dvě lavičky z hlazených prken, na kterých kdysi seděli Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop nebo Alfred Jodl. Přišli k nim coby zástupci poraženého státu, vstali z nich jako usvědčení viníci zvěrstev, odsouzení k smrti. A to paradoxně zrovna v Norimberku, dřívější baště nacistického režimu.
„Nehrálo to žádnou větší roli. Sice to zní dobře, ale nebylo to rozhodující,“ vysvětluje historička Martina Christmeierová, podle které se Norimberk vybral spíš jen z praktických důvodů.
Město leželo v americké okupační zóně a Spojeným státům podle ní záleželo na tom, aby se proces pořádal v jejich pásmu. I proto, že velkou část zločinců dopadli právě Američané.
„Místní soudní palác navíc válku přežil celkem neporušený, stejně jako přilehlá věznice. Tím pádem odpadly problémy s převážením obžalovaných a také to usnadňovalo jejich ostrahu. Šlo tedy hlavně o pragmatismus a přání Američanů,“ shrnuje.
Elektřina z agregátoru
Podobné je to i s dalšími mýty, třeba s použitím jednoho tehdy netradičního módního doplňku, který většina obžalovaných nosila. Výzkumník Fischer při tom ukazuje na obří plechovou bednu s desítkami přípojek a tlačítek.
Verdikty soudu
Proces skončil v říjnu 1946 dvanácti rozsudky smrti a sedmi tresty odnětí svobody (z toho tři doživotní). Rozsudek smrti si vyslechl například ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop či říšský maršál Hermann Göring. Doživotí dostal například Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Tři obžalovaní byli zproštěni obžaloby - bankéř Hjalmar Schacht, diplomat Franz von Papen a novinář a funkcionář na ministerstvu propagandy Hans Fritzsche.
„Tohle je spínací skříň. Kvůli fotografům a kamerám se do síně namontovalo extrémně silné osvětlení, to je mimochodem důvod, proč obžalovaní často nosili sluneční brýle. Nesnažili se zakrýt, jen je oslepovala ta světla. Všichni navíc nosili sluchátka, aby mohli poslouchat tlumočníky. Do sklepa se kvůli tomu všemu dal dieselový generátor, protože ve zničeném Norimberku ani nefungovala elektřina.“
I přes to všechno ale norimberské procesy jednu velkou symboliku mají. Soudce Dickert to coby právník hodnotí jednoznačně:
„Kvůli těm procesům v podstatě vzniklo mezinárodní trestní právo, opřené o takzvané norimberské principy, které se díky Organizaci spojených národů staly závaznými. Stručně řečeno, mají zajišťovat mír čistě jen s pomocí práva a trestat všechny, kdo se proti němu postaví. Tato síň je kolébkou celého systému a vlastně i předchůdkyní Mezinárodního tribunálu v Haagu,“ uzavírá v potemnělém sále Dickert.
