Za války prošla několika koncentráky, po Vítězném únoru utekla. ‚Člověk si zvykne i na peklo,‘ říká
Narodila se v Brně v rodině úspěšného židovského zubaře a až do příchodu nacistů neměla se svojí příslušností sebemenší problém. Pak ale rychle následovalo jedno diskriminační opatření za druhým. Nakonec byla i s rodiči zařazena do předposledního velkého brněnského transportu do Terezína. Odtud v září 1944 putovala celá rodina do Osvětimi, kde otec i matka zahynuli.
Magdu Kappovou (nyní Magdu Barnea) odeslali asi po dvou týdnech do Bergen-Belsenu a později do pracovního tábora v Raguhnu, pak všechny zaměstnané vězně vrátili Němci zpátky do Terezína, kde ji zastihlo osvobození.
Po roce 1948 přešla na padělané doklady hranice a později se dostala do Izraele, kde žije dodnes. Na všechny tyto události nechce příliš vzpomínat, i ve svých 95 letech se raději dívá do budoucnosti.
Papežská tribuna plná estébáků. ‚Snažili se nás převychovat,‘ líčí jezuita nechvalně známou ‚akci K‘
Číst článek
Přestože na svět přišla a vyrůstala v Brně, nemá na město příliš dobré vzpomínky, snad proto, co vše tam zažila v prvních třech letech okupace. Mnohem raději vzpomíná na Uherské Hradiště, kde žila většina příbuzných.
Otec byl nejprve vojenským lékařem – během první světové války působil na italské frontě, po vzniku republiky sloužil v Bratislavě, nakonec si otevřel stomatologickou ordinaci v Brně.
„Narodila jsem se na Starém Brně 28. července 1925, když mi byly asi dva roky, tak jsme se stěhovali do středu města do tehdejší Palackého ulice (dnešní Benešova, pozn. red.) naproti hlavnímu nádraží. V bytě měl otec i ordinaci, ale protože to bylo až ve 3. poschodí, tak jsme se za dalších asi sedm či osm let znovu přestěhovali do novostavby paláce Typos v Jezuitské ulici. Tam jsme bydleli až do dvaačtyřicátého roku, kdy nás poslali do Terezína.“
Židovkou v protektorátu
Otec Josef i matka Olga se hlásili k židovské národnosti, spíše než s vírou se však ztotožňovali s tehdejším sionistickým hnutím. V rodině se mluvilo česky, občas i německy, aby si jedináček Magda rozšířila jazykové schopnosti. Později během studia si doplnila i další jazyky, včetně hebrejštiny.
„Své židovství jsem si uvědomovala už odmalička, protože jsem chodila do židovské obecné školy. Byly tam koedukované třídy a v páté jsem řekla, že nechci chodit do školy s klukama. Tatínek nebyl příliš nadšený, nicméně mě pak nechal zapsat do českého reformního reálného gymnázia. Ale vždy jsem byla uvědomělá židovka. S tatínkem jsem občas chodila do synagogy, ne ani tak z náboženských důvodů, ale setkávala se tam mládež mého věku a venku jsme se bavili. Ani otec nechodil do synagogy každý večer a v sobotu pracoval, volným dnem byla neděle. Chodila jsem taky do jedné z židovských organizací pro mládež – Makabi Hacair, to byl takový sionistický skauting. Hodně se tam hovořilo o Izraeli, tenkrát se tomu říkalo Palestina, o tamních městech, o životě – mělo nás to sblížit s Palestinou. S antisemitismem jsem se v dětství nikdy nesetkala, přestože spolužáci na gymnáziu věděli, co jsem zač. A ani mezi Židy navzájem nebyly žádné třenice kvůli víře, nic takového si před válkou nepamatuji. Někdo byl více sionisticky založený, někdo méně, někteří jedli košér, ale byli i takoví jako já, která jsem si pochutnávala na šunce.“
Buď pyšná, že jsi Židovka! slýchávala od otce. Jeho smrt v koncentráku jí asi zachránila život
Číst článek
Vše se samozřejmě změnilo prakticky ihned po 15. březnu 1939. Postupně se objevovalo jedno diskriminační opatření za druhým.
Magda musela opustit české gymnázium, nějakou dobu pak ještě studovala na židovském gymnáziu na Starém Brně (jediném svého druhu v protektorátu), než i to okupanti zavřeli. Pak pomáhala otci v ordinaci.
„Za Hitlera zakázali Židům různá povolání a jen několika málo lékařům dovolili pracovat. Tatínek a ještě jeden zubní lékař měli pracovní povolení, takže otec pracoval až do posledního dne před transportem. Mnozí Židé se taky museli vystěhovat ze svých bytů, stačilo, aby někdo o jejich byt projevil zájem – pak museli odejít do vyhrazených ulic jako byla Ponávka, Bratislavská či Křenová, často celá rodina do jediné místnosti. Ale snad právě proto, že náš byt s ordinací byl příliš veliký, vlastně to byly dva byty spojené dohromady, tak nikdo z Němců o něj nestál. Do transportu jsme šli přímo z našeho bytu. Ale znala jsem mnoho lidí, kteří se ještě před transportem museli přestěhovat.“
Na rodinu ovšem dolehla mnohá další omezení – zákaz cestování a nočního vycházení, vyhrazené obchody a nákupní doba, místo v tramvajích, zabavování rozhlasových přijímačů, lyží či cenností. A samozřejmě povinnost nosit žlutou hvězdu.
„Byli lidé, kteří strašně trpěli tou hvězdou. Kdo byl sionisticky založený, tedy uvědomělý Žid jako my, tak s tím neměl až tak velký problém. Ale měla jsem známé, kteří se považovali za Čechy, a ti tím strašně trpěli, protože byli vyloučeni ze svého prostředí. Na obavy z budoucnosti si už nepamatuju – samozřejmě každé omezení bylo vždycky novým překvapením, ale člověk si zvykne i na peklo, tak i na to všechno jsme si zvykli,“ popisuje Magda.
Dva roky v Terezíně
Od podzimu 1941 začali Židé z Brna postupně mizet. První velký transport se vydal 16. listopadu do ghetta v Minsku, další směřovaly do Terezína. Rodině Kappových přišlo úřední oznámení k nástupu až do předposledního transportu 3. dubna 1942 – jejich příbuzní ze Slovácka už byli v té době v Terezíně.
„Také většina našich známých z Brna už byla pryč, tak jsme se ani moc neloučili – možná rodiče po telefonu, který jsme měli doma až do konce. Maminka balila – každý si směl vzít 50 kg věcí, tak něco na spaní, oblečení, a hlavně jídlo. Tam byla nejdůležitější zásmažka, protože z čehokoliv se s trochou zásmažky dala uvařit polívka, taky trochu chleba. Vážil se každý gram, ale naši mi povolili vzít si jednu knížku. Už ani nevím, jaká to byla, ale protože každý měl s sebou nějakou knihu, tak jsme si je potom mohli v Terezíně vzájemně půjčovat. Z bytu jsme odešli do jedné školy v Černých Polích (v dnešní Merhautově ulici, kde bylo shromaždiště pro jednotlivé transporty, pozn. red.), tam jsme odevzdali klíče od bytu a čekali pár dní a nocí na transport.“
V Terezíně zůstala rodina Kappova až do podzimu 1944. Byla ale stejně jako všichni ostatní rozdělena – zvlášť bydleli muži, zvlášť ženy a zvlášť děti a mládež. Josef Kapp vykonával i v ghettu lékařskou profesi, Magda byla přidělena do zemědělství.
„To bylo dobré pracoviště, protože kdo byl šikovný, tak si při práci na poli nebo záhonech schoval někde okurku nebo rajče a to jsem mohla donést ‚domů‘. Byli jsme tam až do doby, kdy už Němci ghetto skoro zlikvidovali, na podzim 1944 nás převezli dobytčáky do Osvětimi, mě i rodiče ve stejném vlaku, ale různých vagonech. Oni pak zmizeli jako velmi mnoho lidí v Osvětimi, o tom už se napsalo dost. Vše probíhalo velmi rychle – vyhnali nás z vagonu, postavili do pětek a rozdělili nás doleva, doprava. My jsme ani nechápali, o co se vlastně jedná. Nahnali nás do koupelny, vysvlékli nás a oholili, dali nám staré hadry. Později jsme zjistili, že z toho obrovského transportu nás zůstalo sto, sto padesát.“
Cesta za svobodou
V těch dnech prožívala Magda Kappová zřejmě největší strach v životě – od starousedlíků se nově příchozí rychle dozvěděli, co Osvětim znamená. Naštěstí byla s řadou dalších vězňů nejrůznějších národností po necelých dvou týdnech pobytu v „továrně na smrt“ zařazena do dalšího velkého transportu jedoucího pro změnu na západ do Bergen-Belsenu.
Ani tam ještě neměla zdaleka vyhráno, ale opět jí pomohla šťastná náhoda – jako práceschopná byla vybrána pro práci v továrně na letadla v Ruguhnu ve východním Německu.
Konce války se dočkala v podzemním městě u Kuřimi, sirény ji straší i po 75 letech
Číst článek
„Ne všechny vzali, jen ty, co vypadali aspoň trochu k světu. A kdo zůstal v Bergen-Belsenu, tak z Čechů, co přijeli ve stejném transportu, nikdo nepřežil, protože ty podmínky byly strašné. Já jsem při práci onemocněla, pak tu továrnu vybombardovali, tak nás zase nacpali do vagonů a vezli jinam. Tahali nás po Německu ještě asi 14 dní a vždycky přidali nějaké vagony, Německo už bylo skoro celé obsazené z jedné strany Američanama, Angličanama a z druhé strany Rusama. Dodnes nechápu, že ještě měli v hlavě vozit Židy sem a tam. Nakonec už nás neměli kam zavést, tak nás vrátili zpátky do Terezína.“
V terezínském ghettu panovaly podstatně lepší podmínky pro život. Mezi zbylými asi deseti tisíci obyvateli byli i Magdini známí, kteří se postarali o to, aby se dostala do táborové nemocnice. V ní se dočkala osvobození Terezína Rudou armádou, začátkem června 1945 se konečně dostala na svobodu, i když nejprve putovala z tábora do civilní nemocnice v Praze.
Po uzdravení žila u přeživších příbuzných v Uherském Hradišti a v Brně studovala pedagogickou fakultu. Stále více však přemýšlela o emigraci do Palestiny. K definitivnímu rozhodnutí ji přivedly změny po únoru 1948 – s falešnými doklady nejprve přešla do Rakouska a v roce 1949 se dostala do Izraele.
V dalším roce se prodala za Jana Bramera, kterého znala už z Československa, v Izraeli si změnil jméno na Barnea. Přestože manžel byl vystudovaný právník, oba se věnovali celý život profesionálně dětem a mládeži. Spolu také vychovali dvě vlastní dcery.
Po manželově smrti se Magda Barnea zabývá archeologií a muzejnictvím, stála dokonce u vzniku jednoho z regionálních muzeí, které přibližuje historii židovských osad v Negevské poušti. Na rozdíl od své vlastní minulosti, na kterou příliš myslet nechce, považuje historii Izraele za velmi důležitou a chce jí věnovat svůj zbývající čas.
