Dlouhá cesta na Most špionů. Politického vězně Jaroslava Javorského odsoudili na třináct let
Glienicker Brücke neboli Glienický most vede přes řeku Havolu, spojuje berlínskou čtvrť Wannsee s Postupimí. Za studené války byl součástí Berlínské zdi, hraničním mostem, předělem mezi Západním a Východním Německem. Říká se mu Most špionů, protože se na něm třikrát odehrála výměna „agentů“: v únoru 1962, v červnu 1985 – a 11. února 1986.
Na sovětský východ se v únoru 1986 vracelo pět komunistických vyzvědačů, mezi nimi i čeští manželé Karel a Hana Köcherovi, zatčení ve Spojených státech. Nejznámější postavou „výměny“ byl sovětský disident Natan Šaranský (pozdější ministr izraelské vlády), který však jako západní agent nepůsobil.
Dlouhá cesta na Most špionů. Příběh politického vězně Jaroslava Javorského – 1. část
Spolu s ním šli na Západ další tři muži, mezi nimi i Čech, politický vězeň Jaroslav Javorský. Ani on nebyl západním špionem: za vyzvědačství ho v Československu odsoudili v roce 1978 ke 13 letům odnětí svobody ve vykonstruovaném procesu. Trest si odpracovával převážně ve věznici Valdice.
Právě osudům Jaroslava Javorského jsou věnovány nové Příběhy 20. století. Hned v úvodu je třeba říct, že Javorského historie je obsáhlá, spletitá a dobrodružná – proto jsme se rozhodli, že ji zpracujeme ve dvou dílech našeho pořadu.
Ani do těch dvou dílů se však všechny podstatné detaily nevejdou. Zájemce o podrobnosti lze tedy odkázat na knihu vzpomínek Jaroslava Javorského: vyšla v těchto dnech v nakladatelství Kniha Zlín pod příznačným názvem Most špionů aneb Má cesta z pekla ke svobodě.
Počátek: srpen 1968 a Rusové na Klínovci
Jaroslav Javorský se narodil roku 1947 v Praze. Absolvoval gymnázium a poté dvouletou nástavbu při střední ekonomické škole v Karlových Varech, obor provoz a ekonomika cestovního ruchu (1967). Má bratra Jiřího. Matka se jmenovala Věra Javorská, otec Jiří Javorský (1932-2002) byl špičkový tenista.
Cesta Jaroslava Javorského na Most špionů začala 21. srpna 1968. Na počátku sovětské okupace Československa byl jedenadvacetiletým vojákem základní služby, v hodnosti staršiny velel oddílu radistů. V noci z 20. na 21. srpna pobývala jeho malá jednotka (několik mužů, dvě speciální auta) na cvičení na hoře Klínovci v severozápadních Čechách, kde ji obklíčili a zajali Rusové.
Nechtěli pustit československé vojáky zpátky do berounských kasáren, dokud jim nedošla voda. Tehdy ruský velitel zajatcům přikázal, aby pro vodu dojeli svými vozy (už předtím jim sebral veškeré náboje do zbraní) a přidělil jim dva ruské vojáky jako stráž. Cestou Javorského muži své strážné odzbrojili, sebrali jim zásobníky od samopalů, ponechali je jejich osudu a ujeli i s kanystry na vodu.
Za pár měsíců se v oficiální komunistické politice a propagandě stali z okupantů zachránci před „kontrarevolucí“ a z Jaroslava Javorského politicky problémový voják, který odbojnou vojenskou akcí ohrozil sovětské přátele.
V kasárnách byl předvolán k výslechu kvůli banálnímu prohřešku: jako staršina měl na starosti malou zbrojnici a sklad střeliva, a aby sobě i mužstvu usnadnil život, nechával si (v rozporu s předpisy) v kapse klíče, pro které pak nemusel při nočním cvičném poplachu běhat na služebnu. Kdosi ho prozradil – a tak se Javorský dostal k výslechu.
Vyšetřující důstojník kpt. Touš mu sdělil, že svým počínáním ohrozil bezpečnost státu, k tomu připojil obvinění, že Javorský v srpnu 1968 vydal sovětským vojákům střelivo, za které odpovídal, a že sovětské vojáky vystavil nebezpečí, neboť jim nezajistil vodu.
Podle Javorského vzpomínek mu Touš hrozil prokurátorem, vězením a postihem rodičů, kteří tehdy pracovně pobývali v Západním Německu. Nakonec mu nabídl, že by se z nepříjemností mohl dostat, bude-li ochoten spolupracovat s Vojenskou kontrarozvědkou (VKR).
Nedobrovolný agent Marcel Mann
Jaroslav Javorský strávil noc v cele a ráno na nabídku kývl – tehdy se ještě písemně nezavázal a doufal, že se na jeho slib třeba zapomene. Ve své knize píše:
„Několik následujících dnů jsem se nemohl podívat do zrcadla, bylo mi hrozně. Především jsem se cítil jako srab, který nedovedl rasantně odmítnout a přijmout důsledky. Život jsem si kvůli tomu vzít nechtěl – myslel jsem na svou rodinu a přesvědčoval sám sebe, že ještě pořád volím nejmenší zlo (uvažoval jsem tedy přesně tak, jak Touš zamýšlel).
Jenže tím jsem se zároveň ve svých očích zařadil mezi lidi, jimiž jsem před nástupem na vojnu opovrhoval. Říkali jsme jim přísluhové, vazalové a ještě hůř, protože z různých důvodů sloužili aparátu, který celý národ dusil a vodil jako obrovskou skupinu loutek.“
VKR (spadající pod ministerstvo vnitra) ho už nenechala na pokoji. Javorský je dodnes přesvědčen, že si ho vytipovali už dřív, protože měl v Německu kontakty díky rodině (jeho otec tam pracoval jako tenisový trenér) a uměl dobře německy a anglicky. Nebyl členem KSČ, nebyl „politicky uvědomělý“, tudíž ho bylo třeba „přesvědčit“ vydíráním.
Důstojníci z VKR ho poslali do vojenské nemocnice ve Střešovicích, zaučili ho (při tom se mu prohrabali veškerými soukromými záležitostmi) a v červnu 1969 zaregistrovali jako agenta, jímž nikdy být nechtěl, zavázal se ke spolupráci ze strachu. Vybral si krycí jméno Marcel Mann (protože měl rád hudbu skupiny Manfred Mann).
V prosinci téhož roku ho VKR vyslala do Západního Německa, do Heilbronnu, kde žili jeho rodiče. Měl za úkol seznamovat se s výše postavenými lidmi a podávat o nich hlášení. Před výjezdem dostal důrazné varování pro případ, že by snad chtěl emigrovat: sdělili mu, že vědí, jakým autem rodiče jezdí, a že by je mohla potkat „nepříjemná nehoda“.
Jaroslav Javorský si podobně jako jeho otec v Německu vydělával jako tenisový trenér. Musel se vracet do Československa a znovu do Německa vyjíždět, jeho spolupráce s VKR trvala (s klesající intenzitou) do roku 1977.
Říká, že žádné důležité informace nepředal, významným agentem jistě nebyl. Nedostával žádné zvláštní úkoly, nedostával od VKR peníze, nějakou dobu mu trvalo, než se v Německu zavedl natolik, aby se vůbec mohl s výše postavenými lidmi stýkat. Podle archivních materiálů s ním chtěla VKR už v roce 1973 ukončit spolupráci, neboť se prý v Německu dekonspiroval.
V roce 1977 už byl Javorský starší a zkušenější, přestal se bát výhrůžek, a protože se mu nedařilo zbavit se závazku k Vojenské kontrarozvědce, přesvědčil své „řídící orgány“, že může obstarat informace, o které mají zájem, odjel z komunistického Československa a v Západním Německu spolu s bratrem a rodiči požádal o politický azyl. Nepřeběhl jako „špion“ na druhou stranu, do Německa odešel jako běžný uprchlík.
Zoufalí (zamilovaní) lidé dělají zoufalé věci
Předcházející mezititulek jsme si vypůjčili z názvu jedné z kapitol Javorského knihy. O jaké „zoufalé věci“ šlo? V tehdejší Spolkové republice Německo byl Jaroslav Javorský konečně svobodný, ale nebyl šťastný.
V Československu zanechal přítelkyni Annu, která měla malou dceru (Javorský nebyl jejím otcem). Cítil se provinile, protože jí neřekl, že se do Prahy nevrátí, stýskalo se mu, byl zamilovaný, chtěl Annu dostat z komunistické země za železnou oponu.
Jelikož z politických důvodů nesměla na Západ legálně vycestovat, zkoušel ji nejdřív dostat do Německa cestou fiktivního sňatku se svým známým. To se nepodařilo – a tak vymyslel velmi riskantní plán: jelikož Anna s dcerou Angelikou směly bez potíží odjet do jiného státu sovětského bloku, chtěl je propašovat z Bulharska do Turecka s použitím falešných pasů.
Plán měl mnoho detailů a zádrhelů, které Jaroslav Javorský vysvětluje v Příbězích 20. století (a mnohem podrobněji i ve své knize). Důležité je, že navzdory všemu úsilí nevyšel. Koncem září 1977 odletěl Javorský s falešným pasem na jméno Martin Mayer do Turecka a odtud se po různých peripetiích dostal do Bulharska, kde se setkal s Annou a Angelikou.
Zajistil jim pasy od německé ženy a její dcery, které se Anně a Angelice podobaly. V noci z 2. na 3. října 1977 se trojice pokusila odjet vlakem, ale na bulharsko-tureckých hranicích ji při kontrole odhalili celníci. Uprchlíci skončili ve vězení.
Jaroslav Javorský vzpomíná, že tehdy věděl, že je ve velkém maléru, přesto si nedovedl představit, co všechno ho čeká: odhalení jeho totožnosti, deportace do Československa, vykonstruovaný proces u vojenského soudu, odsouzení za špionáž, jíž se nedopustil, dlouhé roky v kriminále ve Valdicích, hladovky, boj o propuštění… O této části jeho dlouhé cesty na Glienický most budou pojednávat příští Příběhy 20. století.
