Tolik neštěstí za jeden den… Vzpomínky Antonie Kašparové a dalších českých dětí z Volyně
88letá Antonie Kašparová patří k posledním Čechům, kteří přišli na svět na Volyni, prožili tam krvavé roky 1939–1945 a po druhé světové válce se vrátili do staré vlasti. V posledních dvou letech jsme pro Paměť národa a Český rozhlas natáčeli právě vzpomínky „volyňských českých dětí“, jejichž rodiny se po repatriaci usadily v okolí Šumperka a Olomouce.
Jsou jim věnovány nové Příběhy 20. století, v nichž uslyšíte také Annu Foglovou (1938), Mstislava Pospíšila (1937–2023), Vladimíra Hajného (1939), Evženii Hamplovou (1933) a Vladimíra Poláka (1937).
Tolik neštěstí za jeden den… Vzpomínky Antonie Kašparové a dalších českých dětí z Volyně
Pořad je věnován i nadcházejícímu osmdesátému výročí tragédie Českého Malína, volyňské vsi, kterou vypálili nacisté 13. července 1943. Zavraždili tam tehdy 374 lidí včetně Antoniiných příbuzných: dědečka, babičky, osmi strýců a tet a asi čtrnácti sestřenic a bratranců.
Hospodářství ve Zborově
Vesnice Zborov leží na vyvýšenině, na Volyni, v gubernii Dubno. Dnes je na Ukrajině, před druhou světovou válkou patřila pod Polsko a žilo v ní asi 300 obyvatel. Přibližně polovinu tvořili Češi, další část Ukrajinci a několik polských rodin.
Právě tam se 25. června 1935 narodila Antonie Šimková (provdaná Kašparová). Její rodiče patřili mezi volyňské Čechy, jejichž předkové přišli na Volyň (náležející tehdy carskému Rusku) ve druhé polovině 19. století. Otec Josef pocházel z vedlejších Českých Knerut, matčino rodiště Český Malín bylo na dohled od Zborova.
Antoniina matka Helena přišla na svět jako šestnácté dítě Aloise a Antonie Minaříkových, kteří měli v Českém Malíně rozsáhlé hospodářství. Od rodičů dostala značné věno, za něž manželé Šimkovi postavili ve Zborově hospodářství, koupili 15 hektarů polností a 4 hektary lesa.
Když byly Antonii čtyři roky, začala druhá světová válka. Polsko si tehdy v rámci tajného paktu rozdělili Stalin s Hitlerem, východní část – a tedy i Volyň – obsadil Sovětský svaz. Antonie Kašparová vzpomíná, že tehdy část polských obyvatel ze země uprchla a ona málem odletěla s cizím polským manželským párem.
S kamarády se zatoulala na letiště v Ostrožci.
„Bylo tam hodně lidí a ostatní děti se mi ztratily. Přišli za mnou elegantně oblečení manželé, paní se mě zeptala, kam jdu a jestli nechci jít do letadla s ní. Byla jsem pro všechno, tak jsem souhlasila, už mě vedli za ruku, ale na letišti pracoval jeden pán z naší vesnice a ten jim v tom zabránil. Asi nemohli mít děti, tak mě chtěli vzít do letadla,“ popisuje.
Život pod Sověty si Antonie příliš nevybavuje, pamatuje si jen, že všichni obyvatelé Zborova museli vstoupit do nově založeného kolchozu, kam se hospodářům pochopitelně nechtělo. V červnu 1941 Volyň přepadli Němci a kolchozy záhy rozpustili.
Židé ve Zborově
S německými vojáky přicházely pohotovostní jednotky (Einsatzgruppen), které měly za úkol „likvidovat nežádoucí osoby“. Tak jako v jiných zemích okupovaných nacistickým Německem se to týkalo především Židů, které na podzim roku 1941 zavřela nová moc do ghett. V Ostrožci jich žilo asi 650, tvořili třetinu obyvatelstva.
Do ostrožského ghetta Němci nahnali 1700 lidí, někteří utekli a skrývali se po okolí. Jednoho večera zaklepal na dveře Šimkových manželský pár s dítětem – židovští známí, jmenovali se prý Srulíkovi.
„Tatínek udělal velkou králíkárnu, ve chlévě, u dobytka. Použil ji jako falešnou zeď. Přes den tam měli palandu, naši jim tajně nosili jídlo. Na noc chodili spát na půdu. Pak je tatínek odvezl zase do nějaké jiné vesnice, kde je kdosi převzal,“ vzpomíná Antonie Kašparová.
Jako dítě o ukrývaných lidech nevěděla, ale z vyprávění rodičů ví, že židovská žena přežila a po válce se jim ohlásila. Ve Zborově podle jejích vzpomínek skrývaly Židy také rodiny Kynštových a Čechových.
Malínská bolest, která nikdy nepřešla
Za války se lidé ze Zborova každý den báli o život, měli však rodiny, které jim dávaly sílu, společně se těžká doba snášela líp. Za Šimkovými jezdili z nedalekého Českého Malína prarodiče Minaříkovi, Antonie zas trávila podstatnou část léta na jejich hospodářství.
Měla tam bratrance a sestřenice, protože strýc a teta Václav a Anežka Minaříkovi bydleli u prarodičů a měli čtyři děti – čtrnáctiletou Emilku, dvanáctiletého Vladimíra, desetiletou Vlastu a osmiletého Antonína. Nedaleko žili další strýc Loňa s tetou Marií, dvanáctiletou dcerou Antonií a osmiletou Emílií.
„Bývala jsem tam často, všichni jsme byli nejlepší kamarádi,“ říká Antonie Kašparová. V Českém Malíně měla zůstat i na počátku července 1943, ale kupodivu nechtěla.
„Babička špatně viděla a tatínek ji měl vézt na operaci do Lucku. Přemlouvali mě, abych tam do té doby zůstala. Bývala jsem tam hrozně ráda, ale tehdy jsem si postavila hlavu, že chci domů. Kdybych tam zůstala, tak už tu dnes nejsem,“ říká Antonie Kašparová.
O den později 13. července 1943 obklíčili Český Malín němečtí vojáci. Shromáždili obyvatele – muže, ženy, starce i stařeny, děti všeho věku i nemohoucí, které přivezli na vozech.
Pak je po skupinách nahnali do kostela, školy a dalších domů, které polili benzinem a zapálili. Kdo se pokoušel o útěk, byl zastřelen. Němci vypálili i zbývající budovy. Zavraždili téměř 400 lidí – a dodnes není jasné, jakou měli záminku.
Kouř a oheň z hořících domů viděli i Šimkovi ve Zborově. Spolu se sousedy utekli ve strachu do lesa u nedaleké polské samoty. V noci se Antoniin otec vydal s několika muži k Českému Malínu.
„Plazili se, dostali se do vsi a viděli, že už dohořívá. Hrozně pršelo, jako by pánbůh seslal sprchu. Viděli, že je všechno zničené, ale lidi neviděli. Nevěděli, že jsou spálení,“ vysvětluje.
V úkrytu zůstali zborovští ještě další den a noc. Teprve pak odjeli do Malína a pochopili, co se stalo. Antonie Kašparová říká, že se jí dodnes vrací pohled na mrtvou babičku.
„Nevíme, kdo ji posadil na židli ke studni. Byl tam ořech a pod ním seděla s nějakým starším nemocným sousedem, jehož jméno už nevím… Měla úplně rozstřílenou levou stranu těla… Naši mě do Malína nechtěli vzít, ale já jsem se vždycky všude vnutila, nechápala jsem, co se stalo… Pak, když se to všechno sváželo, tak to byl velký hrob, snad jako dva panelákové vchody. Ohořelé kosti se dávaly do prostěradel a pak do hrobu. Někoho poznali podle náušnice, ale hodně lidí k poznání nebylo. Maminka se zhroutila,“ popisuje Antonie Kašparová.
Přežilo několik příbuzných. Sestřenici Marii Zajícové se podařilo utéct těsně předtím, než Němci ženy zahnali do stodoly a zapálili ji. Její manžel a desetiletá dcera Marie v plamenech zahynuli.
Přežil také šestnáctiletý bratranec Vladimír Helix, jemuž Němci společně s několika dalšími chlapci a muži přikázali hnát ukradený dobytek a vézt nakradené věci.
Utekl, ale život ztratili jeho rodiče a devatenáctiletý bratr Josef. Přežili také strýc Loňa a teta Marie Minaříkovi. „Ráno šli na pole. Jejich dcery měly vzít krávy na pastvu. Měly ale prázdniny, a tak si řekli, že je nechají prospat. Když se pak vraceli, Němci už je do Malína nepustili,“ dodává. Jejich dcery, dvanáctiletá Antonie a osmiletá Emilie zemřely.
Pozůstalí se z malínské tragédie nikdy nevzpamatovali. „Maminka byla celý život ‚na práškách‘. První měsíce většinou ležela. Mysleli jsme si, že to nepřežije,“ vzpomíná Antonie Kašparová.
Do války
Když v prvních měsících roku 1944 osvobodila Volyň sovětská vojska, čeští muži i mnoho žen vstupovali do československého armádního sboru. Narukovali mnozí Antoniini příbuzní, a také otec Josef Šimek, který u protiletadlového dělostřelectva bojoval až do konce války.
Matka tak ve Zborově zůstala sama s třináctiletým synem Václavem a devítiletou Antonií. Ohrožení tehdy neskončilo, volyňské sedláky terorizovaly ozbrojené bandy, mimo jiné členové povstalecké armády UPA (všem se říkalo „banderovci“, ale kdo byli „jen“ loupežní vrazi a kdo členové UPA, to bývalo občas nemožné rozlišit).
Ve Zborově zavraždili čtyři členy rodiny Kučerových, nejspíš kvůli polské národnosti jejich matky, která jako jediná přežila – ještě před vstupem do armády jí pomohl Antoniin otec. Když byl pryč, chodili ozbrojení muži i k nim, obírali je o jídlo a o peníze.
Po demobilizaci se Josef Šimek vrátil za rodinou do Zborova. V roce 1947 pak celá rodina spolu se všemi českými obyvateli odjela v repatriačním transportu do Československa. Šimkovi nejprve tři měsíce bydleli u příbuzných Glancových v Novém Malíně, než otec získal hospodářství v Temenici.
Po komunistickém převratu vstoupil do družstva – podle Antonie nechtěl, ale zkušenost se zakládáním kolchozů na Volyni ho vedla k opatrnosti a k přesvědčení, že nemá jinou možnost.
Antonie Šimková vystudovala hospodyňskou a hospodářskou školu a nastoupila do družstva jako účetní. Vdala se za Jaroslava Kašpara, vychovala syna a dceru, s manželem až do penze pracovali v restauracích. Na Volyň se už nikdy nevrátila.
