Došlo na triarie? Nejstrašnější překvapení: strmící šik veteránů s třemi pery
Byli zkušení, byli hrází, jakož i oporou, a třebaže se vytratili před více než dvěma tisíci let, v evropském povědomí zůstali. Dosvědčují to i české internetové blogy, v nichž se tu a tam objeví rčení „došlo na triarie“. A klobouk dolů, objeví se tam ve správných souvislostech.
Triariové byli římští legionáři.
DOŠLO NA TRIARIE
Neboli: situace je vážná, láme se chléb, jsme v úzkých. A triariové nás nespasí, ti se z dějin po reorganizaci římské armády dočista vytratili. Už před více než dvěma tisícovkami let.
Z historických velkofilmů známe jedinou podobu starořímského legionářského pěšáka. Na sobě má železné brnění ze sedmi či osmi překrývajících se pásů, tzv. loricu segmentatu, a železnou přílbu galského typu, s ochranou krku a s lícnicemi. Používá dva oštěpy (pila), bodný meč řečený gladius a obdélníkový štít – scutum.
Takhle legionáři opravdu vypadali. Ale až v prvním století našeho letopočtu.
Římané dokázali válčit déle než tisíc let i proto, že se jejich armáda dokázala pružně měnit. V dobách, kdy excelovali triariové, tedy řekněme za válek s Kartágem a s Makedonií, byla struktura legie trochu složitější. Livius ji ovšem popsal docela srozumitelně. Včetně způsobu boje.
Tou dobou stavěli Římané dopředu lehkooděnce, kteří se snažili rozrušit nepřátelské řady vrháním oštěpů. Z hlavy jim na záda splývala kůže vlka; vlčí uši a ocas zůstaly zachovány. Těmhle mládencům se říkalo velites. Na obranu měli kromě čapky s vlkem jen mečík a okrouhlý štít.
Po velitech se do boje zapojili hastati, bojem málo otrkaní mladí muži do dvaceti čtyř let. Ty už chránila bronzová přílba a oválné scutum. Na hrudi mívali ochranný kovový pás, a ti bohatší i kroužkovou košili. Vyzbrojeni byli dvěma vrhacími oštěpy (pily) a mečem.
Pokud nepřítele hastati nezmohli, ustoupili volným krokem a pustili do první linie principy. Což byli muži na vrcholu sil, s bojovými zkušenostmi, považovaní za výkvět republikánské legie. Vybaveni byli stejně jako hastati, až na to, že kroužková zbroj u nich byla pravidlem. Přílbu jim zdobila dvě pera.
A Livius dále praví:
„Jestliže také v řadách principů se dost šťastně nebojovalo, ustupovali zvolna z prvního šiku k triariům. Odtud se rozšířilo rčení, že ,došlo na triarie‘, když nastane nesnáz.“ (Latinsky inde rem ad triarios redisse, cum laboratur, proverbio increbruit; Livius VIII., 8)
Když došlo na triarie, bylo to už opravdu vážné. Protože tato obzvlášť ostřílená záloha sestávající ze zkušených veteránů představovala poslední naději na zvrat v boji. Zachraňovali ho, a většinou i zachránili. „To bylo to nejstrašnější pro nepřátele, když už dotírali na Římany jako na přemožené – a najednou uviděli nový šik, který se tu zvedal ještě v hojnějším počtu.“ (Livius)
A zatímco pozornost nepřítele vázali odpočatí triariové, mohly se do bitvy vrátit zkonsolidované šiky hastatů a principů.
RČENÍ POD RENTGENEM
Achillova pata, medvědí služba, Potěmkinovy vesnice... Známá rčení, jimž každý rozumí. Ale víme, co se za nimi skrývá? A znamenají vůbec to, co dřív? Po jejich stopách se v rubrice RČENÍ POD RENTGENEM vydává Milan Slezák, zahraničněpolitický analytik Českého rozhlasu se zálibou v historii a filosofii.
Triariové nebojovali oštěpy, ale kopím zvaným hasta. Dnešní odborníci se nedokážou shodnout, zda měřilo okolo dvou metrů nebo zda bylo ještě o půldruhého metru delší. V předchozích dobách, než dostali pila, měli taková kopí i hastati.
Někteří římští velitelé vysílali triarie do křídelních útoků, leč to se dělo jen výjimečně.
Triariů bylo v legii méně než hastatů a principů. Na přílbě směli mít tři pera. Než se zapojili do boje, čekali vzadu v poklidu pod polními prapory a odznaky, se štítem opřeným o rameno a kopím zaraženým do země a vytrčeným vpřed.
„Jako by strměl šik ohrazený valem,” říká básnicky Livius.
