Každý ví, kdo je to barbar: člověk, který je necivilizovaný a chová se nekulturně. Jenže, přísně vzato, barbaři jsme i my. Kdo z nás ovládá alespoň jeden dialekt starořečtiny?

Rčení pod rentgenem 6:30 25. června 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Slovo barbar přitom do evropského slovníku vložili právě staří Řekové. Říkali tak těm, kteří místo řečtiny užívali pro Řeky nesrozumitelnou hatmatilku. Barbar se dá přeložit jako breptal. Bar-bar je totiž cosi jako blabla.

Řekové se na barbary dívali svrchu a pohrdali jimi. Přiřadili k nim i své pány Římany a nedali se zviklat ani tím, že po dobytí Řecka propadli mnozí Římané nekritickému obdivu k řecké kultuře.

Aby si římský císař Marcus Aurelius nepřipadal barbarsky, psal své soukromé zápisky řecky, nikoli latinsky. A to bylo prosím v druhém století po Kristu, dávno poté, co řecké státy ztratily svou nezávislost.

Pocit méněcennosti, který v nich vzbuzovali Řekové, si Římané později hojili zejména na Germánech. Připisovali jim bezbožnost, chlípnost a zrádnost. Jistý severoafrický biskup vyložil v šestém století pojem barbaři stejně, jak si jej vykládáme dnes. Psal, že to slovo obnáší všechnu jejich divokost, krutost a násilnictví.

Druhým extrémem v přístupu k barbarům byla jejich idealizace.

Když chtěl řecký spisovatel Xenofon podat vzor panovnické výchovy, vybral si za hrdinu své knihy perského krále Kyra. Římští mravokárci, zvláště Tacitus, zase s oblibou porovnávali zkaženost jejich vlastní společnosti s ctnostmi, které připisovali barbarům. Nadšeně chválili svobodymilovnost, solidaritu a poctivost barbarů.

Ale že by si ty obdivované barbary vzali pod vlastní střechu? Ó, to nikoli. I z mravných barbarů šel strach.

A krom toho, civilizovaným nosům nesnesitelně páchli.

 

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít