U podhorské silničky vroubené březovou alejí přežvykuje na sytě zelené lučině stádo viditelně spokojených černobílých krav. Slunce hřeje, ale nepálí. Obloha je šmolková. A všude klid a mír. No není to idyla?

Rčení pod rentgenem Praha 7:08 24. června 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Evropané si odnepaměti spojují slovo idyla s venkovem. Může za to význačný řecký básník Theokritos, rodák ze sicilských Syrakus, který tvořil v první polovině 3. století před Kristem.

Do Theokritovy doby označovali Řekové pojmem idyla (eidyllion, obrázek) každou jednotlivou báseň. Theokritos to vahou svého talentu změnil. Mezi třiceti jeho idylami, které se dochovaly, převažují básně, které oslavují klid a prostotu venkovského prostředí a šťastný život pastýřů.

Sám Theokritos mluvil o této části své poetické tvorby jako o bukolské - pastýřské poezii.

Nejvýznačnějším Theokritovým pokračovatelem byl Říman Publius Vergilius Maro. Napsal deset pastýřských básní, shrnutých do sbírky Bucolica, v nichž mj. nechává dva pastýře svést básnický souboj (!), a Zpěvy rolnické, Georgica. V nich autor opěvuje obdělávání polí, sadaření, vinařství, dobytkářství a včelařství.

Theokritos i Vergilius venkovský život idealizují, jak je přirozené u těch, kteří se kvůli životu ve městě či u dvora vzdálili tvrdé venkovské realitě. Když je městský člověk či dvořan drcen lhostejností, korupcí, otročením formalitám nebo tyranům, odcizením, nudou - k čemu jinému vzhlíží, než k domněle klidnému a vyrovnanému venkovu?

O pastýřství snili i středověcí šlechtici. Ve 14. a 15. století byla ve francouzských a burgundských šlechtických kruzích mimořádně populární báseň biskupa Philippa z Vitry o Franku Gontierovi, venkovanu, který „neprahne po tom, co druhý sklízí“ a „nebojí se lstí a podlých zrad“. Frank skromně posvačí se svou paní Helenou na mechu - dají si sýr, chléb s máslem, strouhaný tvaroh, cibuli, česnek, ořechy a smetanu -, načež se odebere do lesa, kde za deklamování průpovídek jako „Poroučet lidem je mi cizí“ pokácí strom.

Řekněme si otevřeně: na idylách bývá cosi falešného.

Věděli jste, že francouzská královna Marie Antoinetta vlastnila u Versailles domeček, v němž osobně dojila krávy a stloukala máslo? Ale jen občas, když si chtěla dopřát idylu prostého života. Od nějž byla ve skutečnosti odtržena natolik, že to vyvolávalo zlé řeči a podněcovalo nenávist. 

A co vy, měšťáci? Také toužíte po idylickém venkově? Tak si tamní život vyzkoušejte! V zimě skutečně idylické budete lopatou odhazovat metrové závěje, abyste mohli vyjet autem. Lékař nebude vzdálen pět minut chůze, ale půl hodiny jízdy. Dost velká vzdálenost, když bolí zuby. V létě by si člověk sedl na zahrádku nějaké kavárničky, ale není kam. Zvědaví sousedé hledí přes plot stále, zima nezima, léto neléto. 

Na venkově mívá člověk chvíle, kdy dojatě vzpomíná na město - kde znavené návštěvníky pohostinství oddaně odváží tramvaj, kde se lidé neznají a kde je téměř v každém bytě vana. 

Jedním slovem: idyla.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít