V známé české pověsti zve chodský vůdce Jan Sladký Kozina do roka a do dne před boží soud Lomikara (správněji Lamingena, Wolfa Maxmiliána). Lomikar poslušně do roka zesnul. Takže by se zdálo, že boží soud není nic jiného než spravedlivá odplata. Ale jak se s tím snáší fakt, že církev - které myšlenka spravedlivé odplaty nebyla nikdy cizí - boží soud na čtvrtém lateránském koncilu (1214) zakázala?

Rčení pod rentgenem 6:00 16. července 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V raném středověku se pod pojmem boží soud rozuměl barbarský a krajně nespolehlivý důkaz neviny. Mohl se k němu uchýlit člověk, jenž tvrdil, že byl osočen nespravedlivě a nebyl schopen nevinu přesvědčivě doložit.

Boží soud neboli ordál měl několik podob. Jednu z nich, zkoušku rozžhaveným železem, si v roce 1130 vyzkoušeli Křivosúd, Vacemil a Jindřich. Tito čeští šlechtici, nařčení ze spiknutí proti knížeti Soběslavovi a trvající na své nevině, museli přejít po dvanácti rozžhavených radlicích.

Samozřejmě se popálili, takže v očích současníků byli vinni. Kat je sťal na pražském tržišti.
Jindy musel ten, který přísahal na svou nevinu, udržet po celou dobu přísahy prsty na rozžhaveném železe. Tento typ ordálu zakázal náboženský skeptik císař Fridrich II. Štaufský - s odůvodněním sobě vlastním. Jak by prý Bůh k tomu přišel, aby musel ještě i zchlazovat železa nevinným?

Soud vody znamenal, že podezřelý byl svázán a vhozen do vody. Pokud se neudržel na hladině, znamenalo to, že je vinen.

Používal se také důkaz vroucí vodou.

Ojedinělý způsob dokazování neviny používaný na moravském hradě Buchlově uvádí v knize Labyrintem tajemna Martin Stejskal. Obviněný zasadil lípu kořeny vzhůru, a když se obalily listím, byl zproštěn viny.

Soud ohněm je doložen u první křížové výpravy. Jistý Petr Bartolomeus měl dokázat, že kopí, které nalezl v Antiochii, údajně z popudu svatého Ondřeje, je skutečně tou zbraní, jíž byl proboden Kristův bok. Třímaje kopí a oblečen pouze do lněné, i když delší košile, proběhl Petr uzounkou uličkou mezi dvěma sálajícími hranicemi. Ukrutně se popálil a do několika dnů zemřel.

Mimochodem, zkouška ohněm není jen evropskou specialitou. Ve staroindickém epose Rámájana se královna Síta vrhne do žhoucí hranice se slovy: „Ó Agni, bože ohně, ty víš, že mne Ráma neprávem viní ze hříchu, jejž jsem nespáchala. Ty jsi svědek všech činů. Očisti mne z podezření, anebo jestliže lžu, zahub mne."

Sítu předtím unesl král démonů Rávana a držel ji v zajetí na ostrově Lance, dokud mu Sítin manžel Ráma nevstřelil do srdce šíp. Sítu však Ráma odmítl přijmout zpět. Rávana se jí sice nezmocnil, v tomto punktu se na démona choval ctnostně, jenže ona se poskvrnila už pouhým pobytem v domě cizího muže.

Happy end po staroindicku vypadá následovně: Bůh ohně Agni vynese Sítu osobně z plamenů a zbaví ji všech podezření. Načež Ráma řekne, že Sítě ve skutečnosti celou tu dobu věřil.

Pro pořádek: Ráma je v pořadí sedmou inkarnací hinduistického boha Višnu. Ten předtím přišel na svět jako ryba, želva, kanec, trpaslík, lví muž a Ráma se sekerou (Parašuráma).

Ale vraťme se do Evropy.

Základem středověkého božího soudu byla teze, že Bůh vždy stojí na straně práva. Pro jistotu se však fyzicky slabým jedincům a ženám dovolovalo, aby namísto sebe postavili náhradníka. Využívalo se toho ponejvíce u souboje, další formy ordálu. Dali se sehnat profesionálové, kteří se takovými záskoky přiživovali.

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít