Když se falanga dávala do poklusu, sklonila se kopí v jejích prvních řadách a její členové vyrazili válečný pokřik alalaj! A nepřátelům začalo být úzko. Věděli, že s falangou nejsou žádné žerty.

Rčení pod rentgenem Praha 7:08 28. ledna 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nejdokonalejší zbraň antického Řecka se skládala z těžkooděnců, hoplítů, kteří útočili v sevřeném šiku o hloubce osm, deset či až šestnáct řad. Chránili se přílbami s vlajícími chocholy, které vojáky opticky činily vyššími, a krunýřem z bronzu, silné kůže či vrstveného lnu, případně destičkovým brněním. A také kulatým štítem a kovovými chrániči holení.

Pro boj zblízka měli krátký obousečný meč. Ale jejich hlavní zbraní bylo masivní kopí. Délka se v průběhu staletí stále prodlužovala, z původních dva a půl metru na pět, ba i více než sedm metrů. Tuto poslední inovaci zavedli Makedoňané, kteří od Řeků falangu převzali a zdokonalili ji.

Předlouhou makedonskou píku, sarissu, nebylo možné ovládat jen jednou rukou. Proto se v makedonské armádě zavedl menší štít (průměr se scvrkl z původních 90 na 60 centimetrů), aby se dal buď připevnit k levé ruce, nebo zavěsit na krk.

Makedonská falanga byla dlouho považována za nepřemožitelnou. Dobře vycvičení, ukáznění muži postupovali proti nepříteli v těsném, devadesáticentimetrovém rozestupu. Zdvižená kopí jedenácti zadních řad filtrovala nepřátelské šípy a z prvních pěti řad trčely dopředu sarissy, s nimiž se nepřítel seznámil dříve, než se sám stačil svými podstatně kratšími zbraněmi dotknout Makedonců.

I falanga však měla slabiny. Potřebovala chránit boky a týl. A vyžadovala rovnou plochu. Terénní překážky narušovaly její kompaktnost a umožňovaly nepříteli, aby do ní vnikl, vytvořil průlom a napadl falangisty z nechráněných stran. To se 22. června roku 168 před Kristem povedlo římskému vojevůdci Aemiliovi Paullovi. V bitvě u Pydny ztratili jeho legionáři jen sto mužů, zatímco z Makedonců krále Persea bojujících ve falanze se zachránil málokdo. Měli dvacet tisíc padlých!

V bitvě u Pydny zemřela i falanga. Alespoň jako vojenský útvar.

Název se však zalíbil a přežil. Ve dvacátém století ho k pojmenování své strany využila španělská krajní pravice. A už o století dříve se antické slovo zabydlelo na protilehlém politickém pólu. Hodilo se socialistickému snílkovi Charlesi Fourierovi pro označení organizační jednotky jeho „harmonické společnosti“. 

Člen Fourierovy falangy „nebude zbytečně utrácet, protože bude živen a dobře oblékán na útraty falangy, která mu dá všecky pracovní šaty a tři sváteční uniformy na tři roční období; nebude navštěvovat, jako to dosud činí naši dělníci, krčmy a hospody, protože při svých pěti jídlech se velmi dobře nají, bude mít hojnost vína a veselou společnost“. 

Kdo má rád jen zábavy a slavnosti, může například pracovat: 

- ve skupině taneční, a sice v oddělení „volné tance“; 
- ve skupině lovecké, oddělení pernatá zvěř; 
- ve skupině rybářů, oddělení čeřenů; 
- ve skupinách komického divadla a pěstitelů karafiátů a citronů. 

Za to vše mu bude falanga platit, ujišťuje Fourier. 

Báchorka stejně chimérická jako ta o neporazitelnosti starověké falangy. 

Milan Slezák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít