Puklina v betonu symbolem přežití aneb V první třídě modlitba, ve druhé Internacionála
Na svět přišla jen několik týdnů před vypuknutím Slovenského národního povstání. Na rozdíl od mnoha jiných novorozenců to v jejím případě znamenalo velmi tenkou hranici mezi životem a smrtí. Otec-železničář byl už od roku 1942 zapojen v protifašistickém odboji a její matka byla Židovka. Proto musela rodina hned v září 1944 opustit Banskou Bystrici a skrývat se až do konce války.
Stigma židovského původu ovšem provázelo matku a dceru i nadále. Z nikoliv neopodstatněné obavy jej obě tajily další téměř půlstoletí. Teprve po roce 1989 se k němu Naděžda Lambertová hrdě přihlásila. Dnes je vedoucí košické skupiny organizace The Hidden Child - Ukrývané dieťa Slovensko, která se zabývá osudy dětí přeživších holokaust.
Narodila se 24. července 1944 v Banské Bystrici a už jako novorozenec patřila k „nebezpečným“ osobám pro tehdejší Slovenský štát. Její matka byla totiž židovského původu a ona i její rodiče a další příbuzní už dobře věděli, co tato skutečnost znamená.
Rodokmen sahá až do Polska, odkud po jeho třetím dělení (kdy na konci 18. století samostatný polský stát na více než století zcela zanikl) přišli jejich předkové do Opavy. Tam se narodili i čtyři matčini starší sourozenci, ona sama ale už v Žilině, kam se její rodiče v roce 1909 přestěhovali, právě kvůli antisemitismu.
„Měli obchod a většinové obyvatelstvo Opavy bylo právě v té době nabádáno, mimo jiné i farářem přímo při kázání v kostele, aby nenakupovalo u židovských, ale jen u křesťanských obchodníků. Jejich ekonomická situace se výrazně zhoršila, a tak se krátce před maminčiným narozením přestěhovali do Žiliny, protože už tam měli hodně příbuzných.“
Nadina matka vystudovala v Žilině obecnou židovskou školu (byla prý tak dobrá, že do ní chodila i řada křesťanských dětí, aby se naučily dobře německy) a státní gymnázium, kde vyučovali většinou profesoři českého původu.
„I tam byla velmi kvalitní výuka, protože máma ještě ve velmi vysokém věku (dožila se 102 let, pozn. red.) recitovala zpaměti Moliéra v originále a měla také velmi dobré vědomosti z historie. A na celé období první československé republiky vzpomínala velmi rada, skutečně, jak se říká, byl to zlatý věk pro židovské obyvatelstvo.“
Manželství ji nezachránilo
O to tragičtější bylo ovšem pokračování. Její bratranci, majitelé prosperující stavební firmy, díky svým kontaktům v Německu pochopili jako jedni z prvních smrtelné nebezpečí a spolu se svými nejbližšími emigrovali už v roce 1935 do Palestiny.
Hála rovná se Hahn aneb Kdykoliv vidím pomeranč, vzpomenu si na dědečka v Terezíně
Číst článek
„Nabídli to i mé mamince, která u nich pracovala, ta to odmítla. O tři roky později viděla, že je zle – na odchod už ale bylo pozdě, tak se rozhodla, že si vezme nežidovského manžela a tím problém vyřeší. Její rodiče z toho byli zděšení. Dědeček sice nepatřil k ortodoxním židům, ale přesto si roztrhl košili a zvolal ‚Už nemám dceru!‘. Mamince to však příliš nepomohlo – začaly vycházet další a další protižidovská nařízení, její muž si uvědomil, že mu manželství se Židovkou bude brzdit kariéru, tak si rychle vzpomněl na to, že vlastně pochází z Rakouska, a maminku po roce opustil.“
Nadina matka žila v té době v Prievidzi a právě tam se s ní setkal její druhý budoucí manžel. Byla to vlastně náhoda. Byl zaměstnán na dráze, kde se setkával od začátku s židovskými transporty a pochopil, že lidi v dobytčácích nevezou na práci, jak tvrdila fašistická propaganda. Zapojil se proto do odboje, jako železničář cestoval po Slovensku a zakládal různé protifašistické skupiny. A jedna z těchto cest vedla právě do Priedvidze.
„Maminka byla velmi krásná žena, navíc opuštěná, tak se do ní zamiloval a slíbil jí, že oba tu těžkou dobu přežijí, že ji ochrání. Nemohli se ovšem vzít, protože zákony Slovenského štátu nová smíšená manželství nepovolovaly. I tak – přestože se scházeli tajně – je kdosi udal gardistům, ale někdo jiný zase zavčas otce upozornil, že je na seznamu lidí, kteří porušují ten zákon o čisté rase. Oba rychle přesídlili do Banské Bystrice, kde jsem se po čase narodila. Matka se tam uchýlila k jedné přítelkyni, která byla ochotná ji skrývat, pak nás ukrývala židovská obec.“
Smrt byla stále na dosah
Když vypuklo povstání, bylo v Bystrici a na celém povstaleckém území trochu volněji, ale Nadina matka tušila, že to bude jen nakrátko. Proto požádala svého druha, aby z Žiliny přivedl její rodiče. Ti však odmítli – byli už ze všeho velmi unavení a nechtěli se ze svého bytu hnout. „Navíc dědeček prohlásil, že s nimi bychom měli menší šanci se někde ukrýt a přežít. Když se tedy otec vrátil sám, byla maminka moc zklamaná. Už je nikdy neviděla!“
Před blížící se německou armádou mnoho obyvatel Banskou Bystrici opustilo, také Nadini rodiče s dvouměsíční dcerou. Zamířili do asi patnáct kilometrů vzdálené obce Baláže, jejíž obyvatelé pomáhali partyzánům.
Nejprve se s asi desítkou dalších lidí skrývali v blízkém bunkru nad vesnicí, ale malé dítě často plakalo a ostatní se báli, že všechny prozradí, protože gardisti a esesáci už tehdy pročesávali lesy. Navíc tam byla už na podzim velká zima, takže otec pro ně sehnal falešné doklady a našel jim azyl v Balážích u dvou starších bezdětných manželů na konci dědiny.
„Nevím, jestli tušili, že jsme Židi, ale věděli, že otec je partyzán, a nikdo nás neprozradil. Byla tam prý velká zima a hlad, máma navíc žila v neustálém strachu z odhalení. Narodila jsem se vlastně v té nejhorší době - teprve když jsem pak sama měla děti, začala jsem chápat, co asi musela cítit.“
„Ale když jsem se jí na to později ptala, jak to tehdy mohla zvládnout, tak mi vysvětlila, že tehdy už měla třiatřicet let a přes to všechno strašné, co se dělo a co hrozilo, zatoužila mít dítě. A právě to jí pak pomohlo všechnu tu hrůzu překonat. Navíc stejně jako otec věřila, že Hitler už válku vlastně prohrál a je potřeba jen ještě nějaký čas přežít.“
I tehdy se ale jejich osud pohyboval na hranici života a smrti. Nadin otec občas obě navštěvoval a přinesl i nějaké jídlo navíc, bylo to ale stále riskantnější. Jednou – právě když přišel – udělali gardisti a esesáci v celé obci razii a všichni muži museli na apel. Otce naštěstí místní rychle převlékli do kroje a tak ho nikdo nepoznal, i když měli s sebou cvičené psy, kteří cítili zeminu z lidí, kteří se skrývali v bunkrech. Dopadlo to tedy dobře, ale strach byl o to větší.
„Máma věděla o několika případech, kdy došlo k prozrazení lidí, kteří se skrývali, a ti byli popraveni i s těmi, kdo je skrývali. V březnu 1945 (18. března, pozn. red.) vypálili sousední partyzánskou obec Kaliště, maminka dostala velký strach (oprávněný, Baláže stihl stejný osud o pouhé dva dny později, necelý týden před osvobozením, pozn. red.) a ještě s jednou paní, která se rovněž skrývala u rodiny Bielikových s malým synem, přešly do Podkonic, kde se dočkaly příchodu rumunské armády. Bohužel, s tou rodinou, co mě s maminkou ukrývala, se už rodiče nikdy nesetkali. Po válce zůstal dům opuštěný a vůbec nevíme, co se s nimi stalo.“
Časy se změnily
Trvalo ještě nějaký čas, než se celá rodina opět shledala. Otec se totiž přidal ke Svobodově armádě, se kterou došel až do Prahy. Poté se rodiče i s Naďou vrátili do Banské Bystrice, v roce 1946 se vzali, ale pak otce přeložili do depa v Nových Zámcích a všichni se stěhovali. Tam Nadě přibyla o tři roky mladší sestřička a rodiče uvažovali, co bude dál.
V Česku loni vzrostl počet případů antisemitismu o 90 procent. Převládá ve virtuálním prostředí
Číst článek
„Otec asi viděl víc do budoucnosti, i když zpočátku věřil, že země naváže na svoji předválečnou tradici a bude se opět orientovat na Francii a Británii. O tom se ovšem neprozřetelně zmínil před komunisty a ti mu z toho později udělali v kádrových materiálech celoživotní černou kaňku.“
„Přesto hned po válce navrhoval mamince odejít z Československa - buď do Izraele, kde měla maminka příbuzné, nebo do Německa, kde by se bez problémů domluvila. Ona už ale byla unavená a tvrdila, že hůř už být nemůže – že zůstaneme a budeme se asimilovat, ani nikde nebudeme říkat, že já a dcery jsou Židovky. Takže jsme se vlastně skrývaly dále.“
A to velmi úspěšně. Malá Naděnka o svém etnickém původu dlouho vůbec netušila, ani když začala chodit v Nových Zámcích do první třídy. V dalším roce se rodina opět stěhovala, tentokrát do Košic. Bylo to začátkem 50. let a některých změn v celé společnosti si nemohla nevšimnout ani malá školačka.
„V prvé třídě v Nových Zámcích jsme se vždy na začátku a na konci vyučování společně ve třídě modlili. A o rok později v Košicích jsme den ve škole začínali Písní práce a končili Internacionálou. Bylo mi to velmi divné a myslela jsem, že to je nějaká košická specialita, nechápala jsem jako dítě, že to je politická záležitost.“
‚I ty jsi špinavá Židovka‘
Ve stejném roce ovšem utrpěla Naďa ještě mnohem větší šok. Až do té doby vlastně nevěděla o Židech a o jejich osudech za války prakticky nic. Mlčení zachovávali nejen rodiče, ale do značné míry i celá společnost, včetně školy. Ale se svojí kamarádkou chodily každou sobotu do kina a jednou se tam v programu objevil film, jehož děj se odehrával v Osvětimi. Dívenku příběh velmi zasáhl, ale tím by to možná na dlouhou dobu zase skončilo, nebýt drobné poznámky.
„Jednoho dne jsem se vrátila ze školy a měla jsem na kohosi takové narážky, že je to špinavý Žid. Maminka se zarazila a pak prohlásila: ‚Veď aj ty si špinavá Židovka!‘ A pak mi v mých osmi letech konečně všechno řekla, vysvětlila mi, proč nemám prarodiče ani žádné další blízké příbuzné. Teď už jsem to chápala, postupně jsem se dozvídala o tragickém osudu některých členů rodiny.“
„Měla jsem tehdy trauma z toho, co všechno maminka musela prožít a co se stalo s jejími blízkými. Prožívala jsem to tak, že jsem z toho měla úporné bolesti hlavy. Jeden lékař mamince doporučil, že si prostě o těchto věcech musíme spolu povídat. Takže přestože ve většině židovských rodin se o holokaustu nemluvilo, u nás ano. Ale vždy mi říkali, že o tom nikde nemám mluvit, stejně tak i o tom, když naši hovořili o dění v 50. letech. Prostě ‚čo počuješ doma, o tom nesmieš vonku hovoriť!‘ Pro dítě to bylo těžké břemeno, strašně jsem o tom chtěla mluvit s kamarádkou, ale nesměla jsem. Měla jsem židovské kamarády a kamarádky, ale nevěděli jsme o tom.“
Nadina matka se antisemitských projevů obávala a měla k tomu své velmi dobré důvody. Setkala se totiž s nimi už dávno před nástupem fašismu na Slovensku, ve svých pouhých devíti letech, paradoxně právě v prvních dnech po rozpadu rakousko-uherské monarchie a vzniku Československa.
„Tenkrát – budu mámu citovat přesně – ‚si niektorí slobodu predstavovali tak, že môžu slobodne rabovať. A prvou obeťou sa stávali židovské domácnosti.‘ Maminka tehdy zažila pogrom v Žilině, kdy i do jejich domácnosti vtrhli nějací chlapi. Babička byla ale naštěstí duchapřítomná – v kuchyni stály na podlaze necky, tak je vzala a tvářila se, že je jen služka. Těm mužům řekla, že domácí jsou pryč, maminka se někde schovala, tak ti chlapi odešli. Nakonec dorazili sokolové a ti udělali pořádek.“
A ani dění v poválečném Československu nebylo příliš uklidňující. Slovensko zažilo krátce po osvobození další pogromy (největší v Topolčanech, naštěstí bez obětí na životech) a vyvrcholením byly politické procesy 50. let, kde se často objevovaly narážky na židovský původ.
„Proces se Slánským si jako dítě velmi dobře pamatuji, protože to bylo v rozhlase i všude jinde. Mí rodiče z toho byli nešťastní, maminka jen stále dokola opakovala, že Židi se nemají plést do politiky! Sama předtím tak trochu koketovala směrem doleva, i když nikdy nebyla členkou strany, ale měla velmi silné sociální cítění. Komunistické ideje v této oblasti považovala za dobré. Ale po těch procesech byla velmi rozčarovaná.“
Pokroucené dějiny
Snad právě proto, aby se o celé problematice dozvěděla co nejvíc, se Naděžda Lambertová rozhodla studovat dějepis. Výuka na bratislavské univerzitě ji však tehdy příliš nenadchla, snad s výjimkou posledního roku studia, kdy už se začalo nesměle projevovat Pražské jaro.
„Byla jsem velmi zklamaná, že ta historie je tak strašně deformovaná. To jsem věděla už na střední škole, ale myslela jsem, že na vysoké to bude lepší. Nebylo! Maminka se hodně zajímala o to, co se učíme, vždy se ptala, co jsme probírali v dějepise. Já jsem ji povyprávěla, co jsem slyšela v hodině a ona mi řekla: ‚Tak to nebolo‘. A pověděla mi tu druhou verzi. Takže jsem neměla jen jednostranné informace.“
Ani za normalizace se pohled na novodobé dějiny Židů v Československu příliš nezměnil, raději se o nich vůbec nemluvilo. A Naděžda Lambertová, tehdy už provdaná středoškolská profesorka se třemi malými dětmi, nechtěla jít hlavou proti zdi – tím spíš, že na rodinu byla soustředěna nežádoucí pozornost už kvůli emigraci její sestry.
Samozřejmě jako učitelka dějepisu dobře věděla, jak je i výuka holokaustu deformovaná. Tehdejší režim adoroval pouze aktivní odboj vedený komunisty a vše ostatní zamlčoval.
„Tenkrát se v učebnicích i odborné literatuře psalo o holokaustu jen minimálně, ani nebyli zmiňování přímo Židé, jen rasově pronásledovaní. Dokonce jednou za mnou přišel jeden můj žák, že by chtěl v rámci středoškolské odborné činnosti (SOČ – každoroční celostátní několikakolová soutěž studentských prací z vybraných předmětů, pořádaná od roku 1978 dodnes, pozn. red.), že by chtěl psát o Terezíně. Když s tím za mnou přišel, tak mě to samozřejmě potěšilo. Ptala jsem se ho, jestli má k tomu literaturu. Prý ano, jednu knihu. To nebylo v té době nic neobvyklého, tehdy byl často k tématu jen jeden pramen.“
„Pak mi přinesl svůj text, přečetla jsem to a říkám: ‚Ale ty tam nemáš vůbec nic o Židech!‘ Psal tam jen o malé pevnosti, tedy o politických vězních a válečných zajatcích, o ghettu ani slovo. Tak jsem chtěla, aby mi ukázal tu knihu, z níž čerpal, a fakt tam nic nebylo!“
I svoboda může bolet
Znalost dějepisu ji ale současně vedla k závěru, že komunistický režim se nemůže natrvalo udržet. Po zkušenostech s Pražským jarem však stejně jako matka viděla jako nutnou podmínku zásadní změnu v Sovětském svazu. To se naplnilo s nástupem „perestrojky“ a „glasnosti“. V sovětských časopisech, které tehdy často museli odebírat žáci i učitelé, byly změny v SSSR zcela zřejmé.
„Věděla jsem, že ta změna nastane, ovšem nedoufala jsem, že to sama zažiji. A najednou to bylo tady a byly to jedny z nejšťastnějších momentů v mém životě. Moje dcera byla tehdy doma s právě narozenou vnučkou, ale prý hned poznala, že se něco děje. Do té doby jsem nikdy nesledovala zprávy a nečetla noviny, protože to se prostě číst nedalo. A najednou viděla, že čtu noviny, dívám se na zprávy a chodím na mítinky.“
Židovským bratrům nepůjčujeme vybavení, hlásal podnik. Švýcar dostal pokutu za diskriminaci
Číst článek
„Na těch manifestacích i v Košicích byla úžasná euforie – vyskakovali jsme, zvonili klíči. A lidé si to udrželi, i v tramvaji a autobuse byli všichni šťastní a přátelští, usmívali se na sebe. Ne jako dříve, kdy každý chodil s vážnou tváří, teď najednou všem lidem zářily oči.“
Období po roce 1989 dalo většině židovských spoluobčanů konečně příležitost ukončit téměř půlstoletí období „vnitřního ukrývání“, kdy obětí a bezprostřední svědci holokaustu hovořili o prožitých událostech i mezi nejbližšími jen sporadicky.
Mnozí se totiž stejně jako Nadina matka obávali, že zlo se může kdykoliv opakovat, a nejlepším řešením podle nich bylo na sebe nijak neupozorňovat. Sama Naděžda Lambertová tomu zpočátku příliš nevěřila, byť s určitými známkami antisemitismu se setkávala i sama ve sborovně střední školy, kde byla čtvrtina pedagogů židovského původu a ostatní kolegové si ne vždy dávali pozor na jazyk.
„Ovšem velkým rozčarováním bylo pro mě chování řady lidí z katolických kruhů. Jejich antikomunismus mi byl za normalizace velmi blízký, měla jsem tam hodně přátel a byla jsem moc ráda, že si s někým tak rozumím. O to větší překvapení nastalo po roce 1989, když se mnozí projevili jako odchovanci ľudákov, začali opětovat Slovenský štát, jak tehdy bylo Slovákům dobře a jak nespravedlivá byla Tisova poprava atd. Tehdy jsem ztratila víc přátel, než kolik jich emigrovalo předtím za socialismu.“
‚Přestávám se skrývat‘
Naděžda Lambertová si tehdy začínala připouštět, že antisemitismus je zřejmě trvalý a mění se pouze jeho intenzita a forma. Dnešní Slovensko se prý k němu stále hlásí právě některými oficiálními snahami o glorifikaci Slovenského štátu. Podle ní k tomu přispěl i rozpad Československa, se kterým se zcela nevyrovnala, a Václavu Klausovi a Vladimíru Mečiarovi dodnes nemůže zapomenout, že ji připravili o její hlavní město Prahu.
Přesto, respektive právě proto, se záhy po sametové revoluci rozhodla naplno se angažovat při zveřejňování skutečných osudů slovenských Židů. A to i přesto, že její matka s tím ani po pádu komunistické totality zprvu nesouhlasila.
„Byla jsem vždy poslušné dítě a nedokázala jsem si představit, že bych něco dělala proti vůli rodičů. Už kvůli tomu prvnímu roku života, který jsem prožila v takové blízkosti své matky. Když mi matka řekla, že se nemám scházet s nikým, kdo chce probírat židovskou otázku, tak jsem se nescházela, ani při studiích v Bratislavě. Ale po roce 1989 jsem mamince řekla ‚Já už se skrývat nebudu a ani ty se nebudeš skrývat!‘ Maminka mi tehdy opět připomněla, že to všechno se zase vrací, ale že když už jsem se tak rozhodla.“
„Sama si ovšem ještě nějakou dobu zachovala svůj původní postoj. Dokonce když začala Spielbergova nadace dokumentovat po celém světě osudy přeživších, tak odmítla svůj příběh vyprávět. Ale za nějakou dobu zazvonil telefon a matka mi řekla: ‚Naďa, možeš povedat pánu Kameňskému, že budem robit ten rozhovor.‘ K tomu jistě ne lehkému rozhodnutí dospěla, když slyšela v médiích rozhovor s nějakými popírači holokaustu. To ji tak rozčílilo, že se rozhodla zveřejnit i svůj příběh.“
„A pak už i chodila na židovskou obec do skupiny přeživších a myslím, že překročení té bariéry zlepšilo i její zdravotní stav. Stejně jako kdysi já trpěla strašnými bolestmi hlavy, ale po tom rozhovoru pro Spielbergovu nadaci to přestalo. Myslím, že ty bariéry, které si v sobě v minulosti vybudovala, ji trápily. Přestože byla velmi silná osobnost a jinak byla velmi optimistická, silně motivovaná, houževnatá a všechny těžkosti života dokázala řešit s chladnou hlavou.“
„Je pro mě celý život vzorem – vždy, když v minulosti nastaly těžkosti třeba s materiálním zajištěním rodiny za nepřízně komunistů, tak jsem si řekla: O co těžší to měla maminka se mnou. Já mohu jít s dětmi kdykoliv do parku a procházet se, mám pro děti jídlo, tak co si stěžuji!“
Někteří se bojí dodnes
Naděžda Lambertová se prakticky od začátku začala angažovat v košické skupině organizace The Hidden Child - Ukrývané dieťa Slovensko, v současnosti je vedoucí této skupiny. Výrazně se podílela na vzniku knihy Čo so spomienkami našimi? vydané roku 2013 k 20. výročí vzniku košické skupiny. Na obálce je zachycená prasklina v jednom betonovém bloku ústředního památníku holokaustu v Berlíně a uvnitř na čtvrt stovky podrobně zdokumentovaných lidských osudů Židů z Košic.
Nad každým z nich se tají dech, třeba nad příběhem chlapce (shodou okolností spolužáka Lambertové ze střední školy), jehož matka zachránila tím, že čtyřměsíčního kojence předala jedné ze zaměstnankyň svého manžela, zatímco sama i s mužem putovala do Osvětimi a měla to štěstí, že se se synem později opět shledala.
Varovným mementem přitom je, že i téměř tři čtvrtě století po pádu nacismu a čtvrt století po pádu komunismu plná šestina souhlasila se zveřejněním pouze bez uvedení jména. A Naděžda Lambertová v této souvislosti připomíná nejen mladým.
„Je třeba mít na paměti, že svoboda není něco, co je trvalé a samozřejmé. V roce 1989 nám tak trochu sama spadla do klína, získali jsme ji snadno, nemuseli jsme si ji vybojovat. Dnes chápu, že dostat svobodu a udržet si ji, jsou dvě úplně rozdílné věci. Právě nyní je hodně naléhavé si tu svobodu udržet a jít stále stejným směrem vpřed, ne dozadu. A k tomu je nezbytné být dobrým člověkem a dobrého člověka vychovávat. Je-li v člověku dobro, sám cítí správný směr.“
