Vy jste začal přetvářet krajinu v okolí vašeho domu a blízkém okolí místa, kde žijete. Co se s ní stalo? Co se stane ve chvíli, kdy vzniknou tůňky, kdy se nechají volně meandrovat potůčky a říčky?
Stane se tam to, že se zvedne biodiverzita. Lidově řečeno, objeví se tam spousta volně žijících druhů, které tam dřív nebyly. Z určitě dřív krásné podmáčené louky, kde se pásli kopytníci, se za socialismu nadělala produkční plocha, protože byla potřeba produkce: pro nějaký chov, aby člověk něco prodal.

Přehrát

00:00 / 00:00

Sedět hodiny u tůně, kterou sám vytvořil, člověka změní. Bylo by dobré zalidnit vesnice, život ve městech to neumožňuje, přemítá krajinotvůrce Lubor Křížek

To se stalo s krajinou celoplošně, nejen tady u mě na dvorku, ale na mé zahradě to bylo vidět v přímém přenosu; v malém měřítku, ale vlastně i ve velkém.

Když se do toho zakousnete způsobem, že vytvoříte znovu zpátky strukturu, kterou by příroda udělala v následujících sto, dvě stě letech sama, jste schopní během pár let transformovat a strukturovat krajinu takovým způsobem, že vám tam začnou lítat ptáci, nalezou vám tam obojživelníci, čolci, různé druhy mikroorganismů, brouci, hmyz... prostě vám to tam roste, kvete a ozývá se různými způsoby.

Já bych se ještě vrátila do krajiny a k tomu, co teď možná začínáte dělat víc než lezení po stromech a péči o ně. Téma vody v krajině vědci hlásili už před dvaceti lety, říkali: pozor, je to kritické. A teď se najednou strašně divíme, že je sucho. Jak moc se na vás obracejí lidé s tím, že chtějí pomoct na kusu krajiny, který obhospodařují?
Čím dál tím víc. Je ale zajímavé pozorovat, jak už to tak bývá, že než se člověk dostane do nějaké krize, než mu něco začne opravdu chybět – a je to základní surovina, kterou potřebujeme všichni – tak se nic moc neděje.

Ale jakmile přijde delší etapa, několik měsíců sucha, a lidem začne vyloženě docházet voda ve studních, tak mám nejvíc telefonátů a nejvíc žádostí o konzultace, pak po těch místech jezdím.

Pak když začne pršet – v loňském roce viděli, že dokonce byly i povodně, zase opačný extrém – tak lidem nedochází, že to jsou spojené nádoby, že vodu někde chytnete. To nikdo nevolá. Až když jim zase dochází voda, zase volají:„Jak si ji tady můžu udržet?“ Ale ve chvíli, kdy mají vody hodně, už to zase nikdo neřeší, utichne to, ale jsou to spojené nádoby.

Jenže podle toho, co říkají vědci, bude v našich studních vody čím dál tím méně. Když za vámi přijdu, budu důsledná a budu říkat: „V mojí studni není voda, potřebuji, abyste mi nějakým způsobem pomohl,“ co spolu budeme řešit, co bude následovat?
Půjdeme ven. Zjistíme, co máte možnost ovlivnit, jaké území máte k dispozici. V podstatě budeme pasovat malá drobná opatření na to, abychom vám při přívalových deštích dokázali zasáknout v daném místě maximální množství vody, abychom minimum nechali odtéct.

Když budu mít zahradu – dva tisíce, čtyři tisíce metrů – nebo nějaký velký pozemek, tam už se dá leccos vymyslet.
Tam už se dá leccos vymyslet, nicméně to území je malé na to, aby člověk řešil problém toho, že nemá vodu, nějak komplexně. Vy si vodu do studny dostat můžete, ale na tisíci metrech si nedokážete nasáknout tisíce kubíků vody. Nebo dokážete, ale je to málo pravděpodobné.

Tady je třeba pohlížet na to komplexně a pohlížet i na to, jak nad úrovní vaší studny hospodaří různé zemědělské subjekty nebo jiní lidé. Je úplně jedno, kdo je tam vlastníkem. Většinou je vlastnická rozdrobenost opravdu velká, je tam několik vlastníků.

Nedávno jsem řešil případ, kdy jsme se snažili zamezit povodni a zároveň dostat vodu do pramenů a do studní, ale vlastníků tam bylo tolik, že se absolutně nepodařilo žádné komplexní řešení vybudovat. Pořád je tam rovné odvodňovací koryto, pořád hlavní odvodňovací zařízení, velké trubky v zemi, kukuřičné pole na 80 hektarech a zatím s tím nikdo nehne.

A kdyby s tím někdo hnul, jak by v ideálním případě krajina mohla vypadat?
Lidé s tím už hýbou, už mě oslovují větší zemědělské subjekty samy anebo soukromí zemědělci. Třeba u Jihlavy jsme to řešili na dvě stě hektarech – to už je velká plocha, kdy s krajinou můžete pracovat nějak komplexně. Takové území, když se povede přetvořit po vzoru, aby to bylo přírodě bližší a nasakovala tam voda, to už ovlivňuje prameny deset, patnáct, i dvacet kilometrů daleko.

Co si mám představit, když řeknete přetvořit území? Remízky, tůňky? Co tam vznikne?
Přesně tak. Vznikne tam daleko pestřejší struktura krajiny. Stohektarový lán zmizí a ve vhodných místech – v údolnicích většinou – se obnoví mokřady, obnoví se tůně, ale obnoví se i meze, obnoví se alejová stromořadí. Tím docílíte toho, že strukturovaná krajina vám nasákne daleko víc vody.

Alfou omegou všeho, kromě těchto malých drobných opatření, kterých musí být desítky tisíc, bude přechod na tzv. regenerativní zemědělství, kdy oživíte půdu takovým způsobem, že příroda vám půdní strukturu obnoví sama a v celé ploše dokážete nasáknout i přívalový déšť. V tomto smyslu regenerativního zemědělství.

Čemu se Lubor Křížek věnuje kromě nasakování vody do krajiny? Jaký názor má na orbu pole a proč staví hnízda velkým ptákům? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.

Lucie Výborná, jkh Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít