Za 100 let se zima změnila z Ladovských obrázků na něco mezi jarem a podzimem, říká vědec
Slova Green Deal vzbuzují velké vášně. Před eurovolbami někteří politici mluví o „zeleném ideologickém šílenství“, „tragédii“, další ale také o potřebě Green Dealu a jeho opravě. Miroslav Trnka z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd v rozhovoru na Radiožurnálu dohodu přirovnal k rodině, která se domlouvá, jak stráví den. A v tomto případě se musí domluvit hned sedmadvacet členů. To pak podle něj vede ke zdánlivému chaosu a nesouladu.
Zatímco v průběhu přirozeného přechodu mezi dobou ledovou a meziledovou trvalo planetě Zemi oteplení o jeden stupeň více než 1000 let, nyní se vlivem člověkem vypouštěných skleníkových plynů ohřála o jeden stupeň za méně než 100 let. A podle předpovědí se od současných teplot do konce tohoto století planeta oteplí ještě o dalších půl až tři stupně v závislosti na množství emisí skleníkových plynů. Schválně jsem tenhle příklad uvedla. Je to tedy ten trend, který se snažíme Green Dealem zvrátit?
Je to jeden z těch trendů. Změna průměrné teploty vypadá relativně banálně, nicméně si ji musíme přetransformovat například v počty extrémně teplých dní v létě, kdy pravděpodobnost roste nikoliv o jednotky, ale často násobně, podobně jako roste pravděpodobnost, intenzita, délka trvání suchých epizod nebo bohužel v některých oblastech třeba intenzita povodňových situací. A to se bavíme jenom o těch, řekněme, dobře představitelných extrémech.
Čili extrémně teplé dny, sucha, záplavy. To jsou ty konkrétní důkazy, jak oteplování pociťujeme i my ve středu Evropy.
Mimo jiné, ale vidíme třeba naprostou změnu charakteru zimního období v našich podmínkách. Za uplynulých sto let se charakter jednoho ročního období zásadně změnil z Ladových obrázků z počátku dvacátého století je teď v podstatě něco mezi jarem a podzimem, zejména v nížinách. A samozřejmě, že na to reagují i ekosystémy. Bohužel se stávají i zranitelnější vůči nástupu pozdních mrazů a doplácí na to i třeba ovocnáři nebo některé jiné sektory.
Na druhou stranu samozřejmě změna klimatu s sebou nese pozitivní dopady jako to, že můžeme stavět celou zimu, nemusíme tolik topit, bohužel to ale taky znamená, že musíme víc investovat do čištění odpadních vod, protože je nemáme často v letních měsících čím ředit, začíná se nám v některých oblastech nedostávat pitné vody ze zdrojů, na které třeba jsme se mohli několik generací spolehnout.
Co s auty, krajinou a dotacemi? Kandidáti do europarlamentu odpovídají v anketě
Číst článek
Takže ty změny jsou v našich podmínkách často pozitivní, ale bohužel to, co vnímáme, a to, co vidíme do budoucna, tak s přibývajícím množstvím skleníkových plynů a rostoucí teplotou, tak začíná těch pozitivních dopadů ubývat.
Cílem je tedy do roku 2030 vypouštět alespoň o 55 procent méně skleníkových plynů oproti roku 1990. Nakolik je to uskutečnitelné obzvlášť, když se mluví o možné revizi Green Dealu a už teď polevujeme v některých krocích, patrno je to například na zemědělství?
Řekl bych několik věcí. Zaprvé Green Deal si můžeme trochu představit na podobnosti s rodinou, která se rozhodne vyrazit někam na výlet. Když vezmu naši rodinu, to jsou dva dospělí, dvě děti a dohodnout se na to, co ten den podnikneme, bývá složité. Když už se vyrazí na cestu, tak často je snaha třeba ten plán změnit, občas se změnit musí kvůli počasí. A teď si představte, že na takový výlet vyrazí sedmadvacetičlenná rodina, často s úplně jinými zájmy a naprosto diametrálními životními zkušenostmi, a to pak vede zdánlivě k nesouladu a chaosu.
‚Green Deal se dotkne každého.‘ Analytik vysvětluje, o čem je stěžejní dohoda téhle generace
Číst článek
Myslím si, že chaos a nesoulad je opravdu zdánlivý, zejména protože základní parametry jsou poměrně jasně dané a Jan Kaliba to shrnul tím, že fyzikální modely nám říkají, jaké je pravděpodobné oteplení podle dopadových modelů. Víme, kolik nás budou stát ty dopady, pokud adaptaci neuděláme. A pak už je relativně jednoduchá matematika odhadnout, o kolik emise musíme snížit.
A začínáme-li od těch nejvyšších emtitentů, tak tam si myslím, že od 90. let Česko urazilo velkou cestu, bohužel to ale v devadesátých letech nebylo kvůli změně klimatu, byť už tehdy platila pravidla Spojených národů nebo mezinárodní dohody, které se týkaly ochrany klimatu. Transformovali jsme ekonomiku po roce 1989 a tehdy jsme učinili ten největší skok, co se týče snížení emisí. Nikoliv ale, protože bychom chtěli chránit klima, ale prostě proto, že to bylo neekonomické.
A teď nás čeká ten druhý krok, kdy musíme emise znovu snížit, ale je potřeba říct, že snižujeme pořád z poměrně vysokých emisí a stále u nás investice nejsou zdaleka tak drahé, jako jsou třeba pro západní země, které emise na hlavu mají výrazně nižší, a to pro ně samozřejmě každé snížení je ještě nákladnější než pro Česko.
