Co je planetární obrana? Člověk se neubrání představám scén z filmů, jako jsou Armageddon nebo Drtivý dopad…
Nikola Schmidt: Je to hrozba asteroidů, potenciálně komet, respektive jakéhokoli objektu, který se vyskytuje ve Sluneční soustavě. Asteroidy obíhají s planetami blízko Slunce, komety jsou násobně daleko za Plutem.

Nikola Schmidt a Petr Boháček

Nikola Schmidt je výzkumným pracovníkem Institutu politologických studií Univerzity Karlovy a Ústavu mezinárodních vztahů. Je autorem mezioborové knihy Planetary Defense (Planetarní obrana) studující problematiku globální spolupráce obrany Země před asteroidy a kometami a vede výzkumný projekt zaměřený na planetární obranu a těžbu ve vesmíru. 

Petr Boháček je výzkumným pracovníkem Institutu politologických studií Univerzity Karlovy a Asociace pro mezinárodní otázky. Je součástí výzkumného projektu vedeného dr. Schmidtem a věnuje se zahraniční, kosmické a bezpečnostní politice.

Planetární obrana se zabývá tím, jak především asteroidy najít, jak je potenciálně odklonit, jak se globálně zorganizovat – jestli je to legální otázka z hlediska mezinárodního práva, jakou technologii použít… Intenzita úsilí spočívá z naprosté většiny v pozorování, což je čistě astronomická práce. A pak je část, která se věnuje odklánění asteroidů.

Kolik asteroidů může Zemi ohrozit, o kolika se ví?
Nikola Schmidt: Asteroidy jsou výrazně blíž než komety, létají kolem Slunce a čas od času se zkříží jejich dráha s naší. To se děje relativně často, několikrát denně, nicméně asteroidy, které by nás mohly ohrozit globálně, padají za jednou za x milionů let. Zato asteroidy, které by nás mohly ohrozit lokálně, tedy ve smyslu ohrožení jednoho konkrétního města, padají několikrát ročně. Země je velká, 70 procent tvoří oceán, takže o spoustě dopadů ani nevíme.

Petr Boháček: Monitorujeme na 800 000 asteroidů, z těch dál rozeznáváme blízkozemní asteroidy, kterých známe asi jenom 20 022, což je poslední číslo, které zveřejnila Evropská kosmická agentura. Z těch ještě můžeme popisovat potenciálně nebezpečné asteroidy, které už prolétávají ve vzdálenost kolem 0,05 AU (astronomická jednotka, kterou používají astronomové, rovná se 149 597 871 kilometrům), což jsou ty, které se k Zemi přiblíží už nebezpečně blízko. To automaticky neznamená, že jsou hrozbou, protože jejich trajektorie je jenom blízká, ale stabilní.

Pak jsou ještě ty, které mohou protnout takzvanou klíčovou dírku, tedy kritickou oblast blízko Země, jež je dostane na takovou oběžnou dráhu, že eventuálně mohou narazit do Země. Koncept klíčové dírky umožňuje vědcům filtrovat asteroidy, které se k ní blíží, a tím se rozhodnout, u jakých asteroidů dráhy zpřesní, aby jejich potenciální hrozbu vyloučili. Typicky se to teď stalo u asteroidu 2006 QV89, kterému v minulých dnech byla určena pravděpodobnost dopadu jedna ku 7000.

Jak dlouho dopředu jsme teď schopni asteroidy najít?
Nikola Schmidt: Kroužíme kolem Slunce, a stejně tak i asteroidy, které se k nám přibližují a zase vzdalují. Mají i různé dráhy – některé výrazně eliptičtější, než je ta zemská. My potřebujeme dráhy asteroidů znát, a pak nám koncept klíčové dírky řekne, kolik orbitů kolem Slunce musí proběhnout, než do nás asteroid narazí.

To je případ asteroidu Apophis, který po svém průletu kolem Země vzbudil údiv svou velikostí i vzdáleností průletu kolem 47 000 kilometrů. Znovu má proletět v roce 2029 na vzdálenost 30 000 kilometrů, což je jako lusknutí prstu – geostacionární komunikační družice jsou dál. Apophis je tak velký, že půjde pozorovat i prostým okem v oblasti Sahary.

Petr Boháček: To je desetina vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem.

Nikola Schmidt: Vědci spočetli, že i v roce 2029, tedy za minimálně deset obletů kolem Slunce, proletí Apophis velmi blízko nás. Aby se dala deset let dopředu velmi přesně spočítat oběžná dráha, je potřeba sledovat asteroidy dlouho, vícekrát a na více místech. Najít asteroid není takový problém, pointa je mít dobré databáze, data sdílet a sledovat trajektorie pořád. Do toho jich je obrovské množství a počet nalezených jen prudce narůstá, protože jsme se tím začali seriózně zabývat.

Petr Boháček: Trajektorie se navíc mohou měnit v důsledku Yarkovského efektu, tedy zahřátí v blízkosti Slunce, mění se například rotace asteroidu, může se něco odpařovat, může se přiblížit k jiné planetě, také Jupiter svou gravitací ve Sluneční soustavě má velký vliv… Základem úspěchu je neustálé monitorování toho, co známe.

Může se stát, že nás asteroid překvapí a že přiletí třeba za týden?
Nikola Schmidt: Může. To je přesně to, co se děje. Čeljabinský meteor měl okolo 20 metrů a neviděli jsme ho. Spojené národy považují za asteroid hodný pozornosti ten s 50 metry a více, přitom už dvacetimetrový rozmlátil okna po celém městě a zranil přes tisíc lidí. Na Čeljabinsk přitom ani nedopadl – vybuchl v atmosféře, ale tlaková vlna stejně způsobila dost škody. Tehdy zrovna NASA vyzývala astronomy, ať pozorují nějaký asteroid, který prolétá blízko a je viditelný pouhým okem. A spadl Čeljabinsk, nikdo přitom nevěděl proč, odkud. Až pak se zjistilo, že letěl od Slunce, patřil tedy mezi asteroidy, o kterých nemáme možnost vědět, pokud jejich dráhy nesledujeme dlouhodobě.

Petr Boháček: Velkých asteroidů, které by zničily život na Zemi, máme zmapovaných až 99 procent. Jsou to asteroidy, které mají rozměr až 10 kilometrů. Pak jsou ale menší, a asteroidů pod 140 metrů máme zmapovaných pravděpodobně asi jen 20 procent. Přitom 140 metrů je pořád asteroid, který by měl regionální dopad síly schopné zničit Evropu.

Dá se střetu zabránit? Je nějaký recept, na to jak odklonit asteroid?
Nikola Schmidt: Základní metody jsou čtyři. Kinetický impaktor, gravitační traktor, jádro a lasery. Smyslem je vždy předat asteroidu momentum, to se dá udělat různě. Kinetický impaktor mu ho předá tak, že do něj praštíme, pak ho také můžeme nahřát. Nahřát se dá laserem, jádrem nebo namalováním barvou, která je reflexivní. Malování jsou ale spíš takové divoké ideje.

Gravitační traktor zase znamená, že se dá vesmírná loď blízko asteroidu, zapnou se malé iontové motory a tím, jak se loď snaží od asteroidu odletět, ale on ji přitom pořád přitahuje, mění trajektorii asteroidu vlastní gravitací.

To, co se reálně připravuje, jsou kinetické impaktory. Raketa pošle kosmickou loď na oběžnou dráhu, další stupeň ji následně pošle na asteroid a velkou rychlostí do něj narazí. Pokud by byl rozdíl rychlostí dostatečně velký, asteroid se vychýlí. Čím dříve o asteroidu víme, tím menší výchylku potřebujeme, což nás přivádí zpátky k pozorování.

Petr Boháček: Musí se vědět. z čeho je asteroid složen a jakou má porozitu, tedy chemickou a fyzickou skladbu. Na konferenci o planetární obraně v americkém Marylandu jsme nedávno řešili simulaci odklonění asteroidu kinetickými impaktory, ale nevěděli jsme, jaká je vnitřní struktura asteroidu, takže se naopak po nárazu rozdělil, místo toho, aby se celý odklonil.

Jaký je český podíl na planetární obraně? Angažuje se nějak Česká republika?
Petr Boháček: Česko se angažuje docela silně. Máme špičkové astronomy, ať už je to Astronomický ústav, ale i lidé jako pánové Pravec, Spurný, Borovička, kteří se tomu věnují dlouhodobě a jsou citovaní na všech konferencích o planetární obraně, jsou základem celosvětové komunity astronomů. Pak jsou lidé, kteří dělají každodenní práci – dělají potvrzování dráhy letu, sledují trajektorie, které byly zmapovány, a potvrzují, kde asteroidy létají. To dělá například i observatoř na Kleti, pan a paní Tiší. Vědec Tomáš Kohout z Akademie věd, který teď pracuje v Helsinkách, se podílí na misi HERA Evropské vesmírné agentury, prvního testu kinetického impaktoru.

V čem mise HERA spočívá?
Petr Boháček: Kolem asteroidu Didymos, který má několik stovek metrů, obíhá menší měsíc Didymoon se zhruba 170 metry. Do něj narazí americká sonda DART, cílem je změna trajektorie. Pak přiletí evropská sonda HERA, ze které vylétnou dvě malé sondy se zařízeními. Na jedné, která bude měřit chemické složení Didymoonu i Didymosu a kráter a dopady předešlé mise, se podílela Česká republika. Druhá sonda, na níž také spolupracuje Česko, zejména Vysoké technické učení v Brně, se zaměří na vnitřní složení, na porozitu. Češi tak vytváří přístroje pro navigaci i měření složení asteroidů.

Pak je tu geopolitické nebo politologické hledisko planetární obrany. Kdo a jak rozhodne o tom, že se případný asteroid na kolizní dráze se Zemí odkloní?
Petr Boháček: Na té letošní konferenci v Marylandu to vyznělo tak, že se o nás postarají Američané.

Nikola Schmidt: To je přesně ten moment, kdy do toho mají ale malé státy jako my vstupovat. Simulace v Americe byla zcela jistě viditelně navržená tak, aby asteroid spadl. Asteroid se rozpadl na několik menších a ten menší zamířil na finanční centrum v New Yorku. Nakonec se rozhodlo, že se nepoužije jaderná nálož a že se asteroid nechá spadnout.

Rozhodování bylo nejasné, a pak už došlo k situaci, kdy byl pád nevyhnutelný – 10 dní před dopadem. V tu chvíli je už používání jaderných zbraní nemožné, protože by ovlivnilo satelity na oběžné dráze a mělo by další dopady. Nicméně jsme se s kolegy shodli, že to byla typická simulace poukazující na nutnost použití jaderné zbraně. Až ten scénář nastane, tak se na tuto simulaci v roce 2019 poukáže. Tedy přesně to dění, před kterým se snažíme tolik varovat.

Co znamená, že se rozhodovalo nejasně?
Nikola Schmidt: Nerozhodoval nikdo. Různé státy si totiž poslaly svoje kinetické impaktory.

Petr Boháček: Existuje SMPAG, tedy Space Mission Planning Advisory Group, což je těleso vytvořené mandátem OSN a sdružuje různé kosmické agentury a má řešit planetární obranu. Jde spíš o nezávislý poradní orgán expertů, kde se věc řeší teoreticky. Česká republika je jeho součástí a tohle se považuje za první mezinárodní krok v řešení této problematiky.

Většinou to sklouzne k tomu, že je potřeba rychle rozhodnout, a jediným takovým nástrojem, který máme k dispozici, je tak Rada bezpečnosti OSN. Ta je ale založena na exkluzivním členství pěti států a já si nedokážu představit, že by se těchto pět států rozhodlo, že mají mít Američané prim a že oni budou ti ochránci světa. Nedokážu si představit, že z rozhodování o hrozbě asteroidu, která by zahrnovala celý svět, nebo i o regionální hrozbě, by byla vyloučená miliardová Indie s jadernými zbraněmi. To samé ale platí o všech ostatních zemích, které by neměly možnost rozhodnout o svém osudu a přežití. To by mohlo vést k tomu, že se problém budou snažit všichni řešit sami a vytvářet paralelní struktury planetární obrany, ale technologie jsou přitom do určité míry konfliktní.

Čili planetární obrana, teoretická záchrana Země, je navýsost politická, respektive geopolitická věc?
Petr Boháček: Ano, určitě. Představme si, že by si Severní Korea usmyslela, že si chce zajistit vlastní obranu, a je tím pádem logické, že bude rozvíjet jaderné zbraně a balistické střely a bude přitom říkat, že jimi nikoho neohrožuje, protože je má na záchranu světa.

Nikola Schmidt: Ve chvíli, kdy asteroid míří na Zemi, neznáme přesný bod dopadu. Známe rizikový koridor, což z dopadu asteroidu dělá kosmopolitní téma. V simulaci šel takový koridor od Havaje přes Spojené státy, přeťal Afriku a skončil v Indickém oceánu. Až dny, hodiny před dopadem je reálné ze Země spočítat, kam asteroid dopadne. Pokud nepošleme průzkumnou sondu k asteroidu, přesnou trajektorii nezjistíme.

Asteroid navíc při slunečním svitu může před dopadem trochu posunout „nafouknutá“ atmosféra. Ve chvíli, kdy se Američané rozhodnou do asteroidu bouchnout kinetickým impaktorem, samozřejmě že se ozve jiný stát s tím, proč to dělají a kam to dělají. Pokud to budeme dělat na národní úrovni a rizikový koridor bude třeba mezi USA a Ruskem, tak se prostě nedohodnou a celá situace může skončit válkou dřív, než se asteroid přiblíží.

Co by se tedy mělo změnit?
Petr Boháček: V komunitě planetární obrany se často používá fráze, že dinosauři neměli kosmický program, a proto tady nejsou. My kosmický program máme, ale chováme se pořád dost jako dinosauři.

Celý mezinárodní systém je založený na myšlence ze 17. století, na myšlence státní suverenity, která je inherentně konfliktní a je to taková dinosauří myšlenka. Pokud nebudeme schopni globálně vnímat hrozbu, jako je asteroid ale i klimatická změna, tak se prostě nedokážeme shodnout a nebudeme ji schopni vnímat ani řešit objektivně, a skončíme jako dinosauři. Je to hrozně hezká fráze, ale je to spíš změna na desítky let a několik generací.

Nikola Schmidt: To, co nás jako politology hlavně zajímá, je to, do jaké míry může téma planetární obrany motivovat státy ke spolupráci, do jaké míry může vytvářet nějakou novou formu globálního vládnutí. Suverenita by měla být vnímána jako možnost se projevit, ale zodpovědně, nikoli jak pravicoví politici rádi říkají, že suverenita znamená, že si budeme dělat, co chceme. Hrozba asteroidu nebo problém klimatické změny pěkně ukazují, že takhle vnímaná suverenita nám k přežití nepomůže.

Zmínili jste, že vlastní strategii mají nově Američané. Jak je na tom Česká republika?
Nikola Schmidt: Česko má obrovský prostor se nechat inspirovat. Velká výhoda malého státu je, že nemáte příliš mnoho schodů na cestě k celostátnímu rozhodnutí a na mezinárodním poli máte z hlediska mezinárodního práva stejný hlas. Česká republika má v tomhle bodě velký prostor se projevit, máme velkou výhodu i z hlediska tradice zahraniční politiky, která byla humanisticky orientovaná. Václav Havel pořád v zahraničí funguje jako symbol.

My se snažíme vypracovat takzvaný narativ zahraniční politiky, který by byl postavený na humanistickém základě a který by ostatním malým státům, ale třeba i těm velkým, jako jsou Spojené státy, vysvětloval, že planetární obrana je příležitost pro spolupráci, a nikoli povinnost velkého státu ochránit malé.

Je nebo bude planetární obrana i tématem běžné politiky? Co by teď měl čtenář, možná nervózní z budoucnosti, udělat? Jít za poslancem nebo senátorem a zeptat se ho, jestli ví, co je planetární obrana?
Petr Boháček: Asi by měl jít za politiky a říct jim, ať se nechovají jako dinosauři (smích).

Nikola Schmidt: To za prvé, ale též by měli po politicích chtít, aby mysleli ve velkých rozměrech, i když jsme malá země. Planetární obrana pěkně ukazuje, jak na diplomatickém, vědeckém i technologickém poli můžeme výrazně přispět k dobré věci bez ohledu na naši velikost.

Filip Harzer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít