Když gilotiny sekaly hlavy kuchařům
François-Marie Arouet, známý jako Voltaire, proslavený francouzský spisovatel, básník a filozof, žil v 18. století. Ve svém díle se často zabýval palčivými společenskými a politickými problémy, ale miloval jídlo a občas se i zamyslel nad jeho významem. Do nebeských výšin vyzdvihoval francouzskou kuchyni a pohrdal tou anglickou. Před nedávnem jsem zašla do ikonické pařížské restaurace Café Voltaire s bohatou historií, která leží v centru Paříže.
Voltaire se často a rád vysmíval anglické kuchyni. Prý je příliš jednoduchá, mdlá a nechutná. Na druhou stranu jejich kuchyně, tedy ta francouzská, je sofistikovanější, rafinovanější, rozmanitější a bohatá na chutě. To vše prý ukazuje na nadřazenost Francie nad Anglií.
Časy se mění
Časem se mu to trochu zvrtlo, ale to nemohl slavný literát tušit. Zajímavá, i když vykonstruovaná je myšlenka, že Voltaire má tak trochu prsty v tom, že Anglie svou gastronomii natolik pozdvihla, že dnes té francouzské hravě konkuruje a mnohdy na ni kouká spatra.
Ve svých filozofických úvahách pokládal palčivé otázky a rozvíjel osvícenské myšlenky, které se v revolučním podhoubí rozvíjely a deset let po jeho smrti byly částečně hnacím motorem Velké francouzské revoluce (1789–1799). Revoluce byla úspěšná, prostřednictvím gilotiny částečně zrušila šlechtu s jejich privilegii, vyřídila si to s církví a nastolila základní lidská práva pro všechny.
Měla vliv i na gastronomii a já smutně připomenu, že mnoho kuchařů pracujících u šlechty skončilo také na popravišti (už prý neměli pro koho vařit, a tak byli nadbyteční). Ti, kteří měli štěstí, včas utekli do… Anglie. Teď by se asi Voltaire v hrobě obracel, kdyby tušil, že právě osvícenstvím maličko pomohl „nechutné“ anglické gastronomii.
Položila jsem si otázku, jak by asi Voltaire dopadl, kdyby se dožil revoluce. Na vrcholu života byl na královském dvoře pečený vařený a s takovými se tehdy vítězové moc nemazlili. Prohlásili je za nepřátele revoluce a tehdejší soudy a výkony rozsudku byly rychlejší, než bys spolkl ústřici.
Raději necháme revoluci být a dáme za pravdu Voltairově citaci, že jídlo je umění a Francouzi jsou v tomto oboru pravými mistry. Francouzská kuchyně je setrvale jedním ze symbolů národní kultury, ale využít ji k poukazování nadřazenosti jednoho národa nad druhým bylo hodně povrchní, arogantní a jedním velkým nepochopením.
Výtahem jižní nohou Eiffelovky vzhůru k michelinské hvězdě
Číst článek
Žádné období totiž netrvá věčně, jak zpívá Bob Dylan, a Voltaire měl smůlu, že píseň tehdy nemohl poslouchat.
Co mu však nelze upřít, je to, že měl pravdu: kuchyně má vliv na společenský a politický život země. Ukazuje na zvyky, tradice a částečně i charakter národa, který se v jeho typické gastronomii odrazil.
Jídlo je důležitým článkem společenského žití, lidé se při něm scházejí, společně si ho vychutnávají a bonusem je, že si při něm předávají a třídí myšlenky. Tomu dokonale napomohly i nově vznikající pařížské kavárny, jejichž úloha je dodnes nezastupitelná. Ještě se o tom zmíním.
Teď si však dovolím malé rýpnutí.
Dokonalé a nadřazené francouzské kuchyně si mohla užívat jenom úzká feudální smetánka a pár vyvolených. Neskonale hůř na tom bylo tehdejší prosté obyvatelstvo. Většina byla až zoufale chudá a se závistí pokukovala přes kanál La Manche do Anglie.
Tam také probíhal revoluční rozjezd, ale týkal se průmyslu a rozvoje zemědělství. Životní úroveň rolníků, dělníků a střední třídy byla v Anglii o dost vyšší než ve Francii.
Tím dostala myšlenka nadřazenosti dost trhlin a je známo, že „dolů“ mezi plebejce se Voltaire nedíval. Anglie se navíc dokázala dopracovat k revolučním společenským změnám bez „Madame Guillotine“ a krve, k čemuž jí stačila parlamentní cesta.
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.
Konec politikaření, dáme kávu
Dostala jsem se k politice, kam se mi moc nechtělo, ale u Voltaira se tomu nedalo vyhnout. Hlavní je, že jsem nezapomněla na jednu filozofovu lásku. Bezbožně miloval kávu a horkou čokoládu!
Jak známo, Francouzi milují kávu a své kavárny a třeba v Paříži vás mile pronásledují v každé uličce. Tato kultura hodně pomohla a pomáhá všem „kavárenským povalečům“ k intelektuálnímu rozvoji. Kavárny se staly útočištěm spisovatelů, politiků, filozofů a umělců, probíhaly a probíhají tady líté boje, podbarvené aromatem kávy, o myšlenky a směry, své místo zde má i kritika… hlavně všeho, na co přijde řeč.
Voltaire kavárny miloval a raději si nepřipomínal, že první kavárna vznikla skoro padesát let před jeho narozením v Londýně (univerzitní Oxford tvrdí, že to bylo u nich… roku 1650), odkud se kultura kaváren rozšířila i do Paříže.
Voltaire prý denně vypil 40 až 50 šálků kávy. Já tomu moc nevěřím, ale na kávě a horké čokoládě prokazatelně ujížděl. Byla to ve své době hodně ceněná komodita a literáta stála nemalé jmění. Pokud vám to množství vrtá hlavou, tak by musel vypít 2–3 kávy za hodinu. Vzhledem k tomu, jakého věku se dožil, je to málo pravděpodobné, takové dávky kofeinu nemůže srdce smrtelníka vydržet, tedy pokud káva nebyla jaksi ředěná.
Je pochopitelné, že se stal ikonou kávy a kaváren a mnoho podniků v celé Francii nese jeho jméno, aniž by k tomu byl jakýkoliv důvod. Já navštívila Café Voltaire, které si pojmenování po francouzském velikánu zaslouží.
Café Voltaire
Název napovídá, že jde o kavárnu, ale neberte ho doslova. Jde o luxusní restauraci nabízející francouzskou kuchařskou klasiku, plnou uctivých číšníků a se službou u dveří. Pokud tam budete chtít zajít v létě se svou polovičkou, která bude pouze v tílku, baseballce a skoro naboso, tak na to zapomeňte, na jídle si budete pochutnávat sama.
My přišli oděni vhodně a hned po příchodu se nás ujala milá a rychlá slečna, která zpozorněla, když zaslechla češtinu, a v tom momentě se stala ještě milejší a rychlejší. Začala na nás mluvit polsky, prý pochází kousek od našich hranic, v Paříži pracuje třetím rokem – a víc jsem toho nepostřehla mimo poznání, že polština nám zase až tak srozumitelná není.
Nedávat číšníkům žádné spropitné?
Číst článek
Kavárna byla založena v roce 1955 ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés, která je spojována s uměleckou a kulturní pařížskou scénou a bývá domovem umělců, intelektuálů a spisovatelů. Jméno po Voltairovi nenese jen tak z plezíru, prý bydlel v bytě nad kavárnou.
Po otevření sem občas zašel Ernest Hemingway, který však už byl stínem původního chlapáka, chodili sem Simone de Beauvoirová, spisovatelka a feministka, Pablo Picasso, Albert Camus a mnoho dalších osobností. Dnes je sice podnik stále navštěvován umělci tříbícími si své myšlenky a názory, ale v současnosti jsme tu převzali nadvládu my turisté.
Z mého pohledu je to prvotřídní restaurace s prvotřídním prostředím, obsluhou a chutěmi.
Dnes to bylo místy vážné
Cesty gastronomie jsou nevyzpytatelné, což potvrzuje i má dnešní gastroglosa. Jsou ovlivňovány všemi společenskými událostmi, myšlenkami a názory. A hospody, restaurace, puby, knajpy, nálevny, bary, bistra, brasserie, kavárny, pizzerie a podobné podniky zase podporují diskusi a šíření myšlenek, které sice nemusí dosahovat Voltairova záběru, ale ovlivňují společenská, rodinná a přátelská dění, a navíc se tady často dobře najíte a napijete.
Skončím jednou z Voltairových myšlenek: „Málo se ví, že dobré jídlo a dobré víno jsou nejlepšími filozofy.“
