‚Vysoká citlivost přináší nejen negativa, ale i hluboké prožitky.‘ Má ji třetina lidí, pomáhá hlídat si limity
Vysoce citlivé lidi častěji trápí smyslové či emoční zahlcení. Zároveň ale může tato vloha mít podle terapeuta Ondřeje Fafejty a koučky Jitky Hájkové výhody v umění, vědě či sportu i všedním životě.
Jitka Háková se tématu vysoké citlivosti věnuje od roku 2014. Její náplní práce v Institutu pro vysokou citlivost je koučování, osvěta a práce s rodiči a dětmi. Ondřej Fafejta pracuje jako odborný redaktor v nakladatelství Portál a vedle toho provozuje soukromou psychoterapeutickou praxi. V Institutu je mimo jiné zodpovědný za terapeutickou práci s dospělými. Oba se sami považují za vysoce citlivé.
V případě podezření na vysokou citlivost u sebe nebo svých dětí se lze obrátit na Institut vysoké citlivosti, terapeuty či online komunity. Můžete si také vyzkoušet test vysoké citlivosti.
Co je to vlastně vysoká citlivost?
Fafejta: Vysoká citlivost je vrozený rys osobnosti. Jde o součást povahy člověka, jeho temperamentu. Zvýšená citlivost se může projevovat v emocích a v empatii, ve smyslové citlivosti a podobně.
Háková: Podstatou je vysoká vnímavost nervového systému, která je přítomná, i když si toho člověk není vědomý. Všechno ostatní se z této vnímavosti odvíjí: vyšší emoční reaktivita, empatie, schopnost všímat si detailů, ale i přestimulovanost, ke které může docházet.
Orchideje, pampelišky, tulipány
Jak se vysoká citlivost projevuje?
Fafejta: Projevy jsou rozmanité. U někoho to může být víc ve smyslové oblasti: je citlivější na zvuky, pachy, světlo a podobně. Dále se vysoká citlivost může projevovat v emocích. Jedinec je pak hodně empatický nebo silně vnímá emoce druhých. Někdo zase může být hluboký myslitel a nemůže jen tak něco udělat, potřebuje si vše rozmyslet. Vyžaduje, aby mu věci, kterým se věnuje, dávaly smysl, aby jeho osobnost byla propojená s tím, co dělá.
Háková: S vysokou citlivostí se může pojit i kreativita. Někteří dávají kreativitu najevo uměleckým způsobem, můžou ovšem mezi nimi být i vědci. Dokonce i mezi sportovci najdeme vysoce citlivé. Výhodou pro ně může být, že dokážou z okolí rychle navnímat, co se na hřišti děje.
Vysoká citlivost je ale škála. To znamená, že dva vysoce citliví nejsou citliví stejným způsobem. Také není jenom vysoká a nízká citlivost. Popisuje to například metafora orchidejí a pampelišek od amerického pediatra Thomase Boyce, ke které pak další výzkumníci přidali i tulipány. Jde o to, že existují lidé, kteří podobně jako orchideje potřebují specifické podmínky, aby se mohli lépe rozvíjet. Naopak běžně nebo nízko citliví mohou, poeticky řečeno, růst všude jako pampelišky. Tulipány, což jsou lidé se střední citlivostí, jsou pak mezi těmito dvěma skupinami.
Vysoká citlivost podle pohlaví
„Předpokládá se, že je stejné procento vysoce citlivých žen i mužů, jenomže ženy o sobě více přemýšlí a chodí se nechat otestovat,“ říká Háková. Podle studie z roku 2022 ženy dosahují vyššího skóre v jednotlivých oblastech testu vysoké citlivosti. V průměru jsou ženy v jednotlivých kategoriích citlivější přibližně o deset procent než muži. „Muži také mohou mít problém přijmout to, že by byli vysoce citliví,“ dodává.
Jak zjistíme, že jsme vysoce citliví?
Fafejta: Většinou si o tom lidé něco přečtou nebo někde o tom zaslechnou. Docela typické věty jsou pak: „Tohle jsem přesně já. Konečně jsem zjistila, že jsem normální. Tohle je přesně o mně. Pochopila jsem svůj život.“ Zdá se mi, že buď tohle téma lidi vůbec nezaujme, anebo je to zaujme hodně. Že to má tendenci vytvářet tyto protilehlé reakce.
Dá se vysoká citlivost vypozorovat už u malých dětí?
Fafejta: Určitě už i u malých dětí.
Háková: Já jsem to u svých dětí vnímala tak, že byly hodně neklidné. Plakaly, špatně spinkaly, budily se s nočními můrami. Taky jim vadily změny v denním režimu nebo noví lidé, když třeba přišel někdo na návštěvu. Dalším z rysů vysoce citlivých dětí je vnímání nálady a nastavení lidí, kteří je obklopují. A u miminka podle mě obzvlášť. Pokud malé dítě vnímá, že je jeho nejbližší okolí vystresované, tak se to na něj automaticky přenáší a zhoršuje to jeho neklid.
Běžná je u takových dětí i velká empatie. Hodně se snaží pomáhat, snadno si všimnou, že je někdo šikanovaný, někomu se ubližuje, a mají tendenci mu jít pomoct. Potřebují dělat něco dobrého, přispívat ke kolektivu. Nebo mají velký zájem o přírodu a životní prostředí. Můj syn hodně potřeboval třídit odpad, protože měl pocit, že tím té přírodě pomůže a za žádnou cenu nechtěl vyhodit lahev na výletě do netříděného koše.
Co dělat nebo nedělat, když mají rodiče citlivé dítě?
Háková: Děti potřebují předvídatelný režim, který jim dává pocit bezpečí. Také je nutné chránit je před intenzivními podněty, například vyhýbat se hlučným prostředím, jako jsou velká nákupní centra. Nemůžete mít prostě tak akční program, ze všeho se musí ubrat. Ale to neznamená, že nikdy na žádnou událost nepůjdete. Jen je dobré se na to připravit: dítě bude odpočaté, nebude mít od rána jednu událost za druhou, dopřejete mu klid. Z mé zkušenosti se odolnost dětí postupně buduje. Časem toho zvládají více a více.
Doporučuji však rodičům pečovat i o sebe samotné, zvlášť pokud jsou sami vysoce citliví. To je ještě potom samozřejmě super náročná kombinace.
Projít se, protože jsme přehlcení
Projevuje se vysoká citlivost u dětí jinak než u dospělých?
Háková: Základ je stejný. Nejzásadnější rozdíl je, že dospělý už má svou autonomii. Dítě moc ne. A pokud rodič nerozumí jeho povaze, tak ho to může významně omezovat. Dá se to poznat podle chování. Když je toho na něj moc, začne plakat, vztekat se nebo nechce komunikovat a stáhne se do sebe. Protože buď svůj stav nedokážou pojmenovat, nerozumí situaci a nemůžou si podněty dávkovat, nebo si svoje přehlcení vůbec nemusí samy uvědomit.
Děti mají režim, který buď nastavil rodič, anebo škola. Musí být ve vyučování, pak mají kroužek, nakonec přijdou domů a rodič po nich ještě něco chce… My dospělí sice taky chodíme do zaměstnání, ale už to zaměstnání si trošku můžeme vybrat. Zvolit si, jestli budeme pracovat více individuálně, nebo v kolektivu. A když přijdeme domů, víme, že si můžeme dát pauzu nebo se jít projít, protože jsme přehlceni. Takže pokud si trošku rozumíme, známe sami sebe, můžeme si nastavit program podle svých potřeb.
Senzitivita, nebo hypersenzitivita?
V Institutu pro vysokou citlivost odlišují vysokou citlivost a hypersensitivitu. „Vysoká citlivost je rys osobnosti, kdežto hypersensitivita je právě spíš součást diagnóz. Hypersensitivita je česky přecitlivělost – to hyper naznačuje, že je něčeho moc,“ říká Fafejta. Přecitlivělost se podle něj dá brát jako nevýhoda vysoké citlivosti, se kterou je však možné pracovat.
Co můžou být pro vysoce citlivé lidi největší výzvy v běžném životě?
Fafejta: Je pro ně například těžké se rychle rozhodnout nebo být v rušném prostředí. Třeba jim často nesvědčí open space. Obvykle je pro ně nepříjemná přítomnost mnoha lidí. Takže výzvou bývá to, co je zahlcující. Co obnáší příliš prožitků nebo spoustu různorodých signálů najednou.
A co se stane, když je vysoce citlivý člověk takovýmto zahlcujícím podnětům vystaven dlouhodobě?
Fafejta: Můžeme průběžně sledovat, že se v danou chvíli necítíme dobře a že v nás roste nějaký pocit nevole. Říkáme tomu přehlcení nebo taky přestimulování, anglicky overstimulation. Je důležité si ten pocit dopřát, neodsuzovat se za něj, nehodnotit to. Nesnažit se sám sebe nějakým způsobem násilně předělat. Být k sobě laskavý. Když k přestimulování dojde, člověk se někdy může přehoupnout do úplně opačného extrému, začne být nepříjemný a vlastně je úplným opakem citlivého.
Pečovat o sebe
Dá se tomuto předejít?
Fafejta: Nejlepší cesta je hlídat si sám sebe a svoje potřeby. To znamená nečekat, až už to na mě bude opravdu přes míru, ale sledovat, že mi tahle věc nesedí, že se v tom necítím dobře, a nějakým způsobem s tím zacházet. To znamená například odejít z konkrétní situace nebo změnit zaměstnání tak, abych se do podobných situacích moc nedostával. Pečovat o sebe. Může být taky dobré vysvětlit druhým lidem, co jsem za člověka, jaké mám potřeby a jak to mám s prožíváním, protože jim to třeba vůbec nemusí dojít.
Háková: Když vím, že jsem přetížená a začnu si to uvědomovat, klidně zruším program, který jsem si naplánovala, protože toho teď už víc nezvládnu. Dá se pracovat s dechovými cvičeními, meditací či různými mindfulness technikami na zklidnění. Já sama praktikuji jógu. To všechno určitě může citlivým lidem prospět. A je dobré tyhle věci zařazovat do běžného dne.
Existují ohledně velmi citlivých lidí nějaká data a výzkumy?
Fafejta: Výzkumy probíhají posledních dvacet nebo třicet let. Jednak ověřují, jestli test vysoké citlivosti funguje z hlediska psychometrie, tedy jestli měří skutečně to, co měřit má. Tento test se také používá k vyčíslení podílu vysoce citlivých lidí v populaci – ten činí zhruba třicet procent. Jednak výzkumy zkoumají souvislost s dalšími vlastnostmi: s inteligencí, tvořivostí či různými diagnózami. Vysoce citliví lidé mají častěji psychiatrické diagnózy související s neuroticismem, jsou tedy častěji depresivní nebo úzkostní.
Je možné zaměnit vysokou citlivost i s poruchami autistického spektra?
Fafejta: Podle vědců dnes používané testy vysoké citlivosti špatně rozlišují mezi vysokou citlivostí a autismem. Takže do jisté míry ty projevy opravdu mohou být podobné, například v citlivosti na zvuky, pachy a podobně. Ale předpokládá se, že tam je jiný vzorec ohledně emocí a empatie. Zatímco lidé s poruchou autistického spektra mají typicky špatnou kognitivní empatii, tak u lidí vysoce citlivých se nic takového nepředpokládá. To znamená, že se dobře dovedou vcítit do toho, co si druhý člověk asi zrovna myslí nebo co prožívá.
Takže tím se to dá vlastně rozlišit? Když člověk tápe, jestli je buď velmi citlivý, nebo autista, dalo by se to určit podle emoční inteligence?
Fafejta: Mohl by to být jeden z rysů, které to nějakým způsobem rozdělují, ale je to hodně komplexní otázka. Mně se líbí koncept neurodivergence, podle kterého jsou v naší společnosti lidé, kteří fungují trošku jiným způsobem než neurotypický člověk. Neurodivergence se může projevovat mnoha rysy od různých diagnóz až po čistě osobnostní dary. Může tam spadat právě autismus nebo vysoká citlivost, ADHD, poruchy pozornosti nebo i vysoká inteligence a podobně. Je to spektrum a někdy se od sebe jednotlivé rysy těžko odlišují.
Hledat dary
Takže kdyby se chtěl někdo přímo přesně zaškatulkovat, tak to bude asi docela těžké…
Fafejta: Otázkou je, proč se člověk potřebuje zaškatulkovat. Jestliže potřebuje mít nějakou lékařskou podporu a nárok na nějakou péči, která bude hrazená pojišťovnami, potom je pro něj dobré, když jeho stav dostane nějaké psychiatrické označení. Pokud takovou pomoc nepotřebuje a bude to zvládat nějak jinak, tak se podle mě bez diagnózy obejde a může spíš hledat ty dary, které mu to přináší.
O jakých darech vlastně mluvíme?
Fafejta: Člověk nemusí být citlivější jen na věci nepříjemné, ale i na ty příjemné. Vysoce citliví lidé hluboce prožívají, co se jim děje. A když se jim dějí pěkné věci, prožívají velmi hluboce i ty a třeba z nich pak i dlouho žijí. Když jde člověk do přírody nebo za kulturou, když je s druhým člověkem, se kterým si velmi rozumí, a vede s ním hluboký rozhovor, dovede to ocenit a užít si to. Tito lidé mají také velkou potřebu, aby jim věci, které dělají, dávaly smysl, a proto kladou větší důraz na obsah a hloubku.
Háková: Je to balíček, kam patří jak ty problematické věci, se kterými se musíme vyrovnat, jako je třeba přehlcení, tak i ty pozitivní. Typicky schopnost vnímat krásné věci víc do hloubky.
