Když se vrátíme do doby před covidem, jak v Česku vypadala dezinfoscéna? Pokud už o ní takto můžeme mluvit. Jakými tématy žila?
Existovaly facebookové skupiny a weby, které se věnovaly především konspiračním teoriím. Hlavním rozdílem bylo, že byly o něco méně politické. Už v té době přebíraly ruskou propagandu, ale hodně se také věnovaly klasickým konspiračním teoriím, jako jsou chemtrails.

Věnovaly se také očkování, hlavně u dětí?
Záleží, jestli tohle budeme označovat za dezinformace, spíše jsou to konspirační teorie. Jde o nedůvěru v medicínu. To, že očkování způsobuje autismus a obecně nedůvěra v očkování, se objevovaly již desítky let předtím. Nebylo to nic nového.

Také hodně dezinformací o covidu bylo variantou na dezinformace, které se objevovaly dávno předtím při jiných pandemiích, typicky při epidemii HIV, která byla na vrcholu v osmdesátých letech v USA. Hodně podobné nepravdivé informace se objevovaly už v době pandemie španělské chřipky.

Nedůvěra na maximu

Když zmíním začátek dezinformací o covidu v Česku, co se vám vybaví? Je nějaký moment, kdy jste si řekl, že už se tady nepravdivé informace šíří ve větší míře?
První, na kterou si pamatuji, byla v lednu nebo únoru 2020, ještě v době, než to naplno dorazilo do Evropy. Tvrdila, že covid cíleně vytvořila a vypustila americká vláda.

Začaly se s obdobím covidu šířit dezinformace v takové míře, jakou Česko do té doby nezažilo?
Ano. Vždy budete mít nějakou část lidí, která nevěří mainstreamovému výkladu reality. Vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak bude. Rozdíl v době covidu byl v tom, že část populace, která má hodně radikálně jiné vnímání reality od většinové populace, se poměrně hodně zvětšila. Existovala velká část společnosti, která na to nahlížela úplně jinak, než byl oficiální výklad toho, co se děje.

Zároveň se změnila ještě jedna věc. O dezinformacích už jsme se bavili předtím, ale byl to hodně teoretický a abstraktní problém. Až pandemie covidu ukázala, že to může mít velmi praktické dopady. Například zda mají lidé důvěru v očkování, nebo ne, a jestli se nechají očkovat, nebo ne.

Dají se nějak jednoduše popsat lidé, kteří dezinformacím o covidu začali věřit? A proč jim začali v tak velké míře věřit a šířit je?
Nemůžeme je zaškatulkovat do jedné sociální skupiny. Někdy je tendence si je představovat jako méně vzdělané lidi z venkova. U covidu to takto nebylo. Šlo to napříč věkem, sociální skupinou i geografií. Možná každý z nás potkal někoho, kdo věřil nějaké poměrně radikální teorii o covidu. Ale často to byli lidé, u kterých bychom to nečekali.

Ohledně té druhé otázky. Když se na to zpětně dívám, tak by nás nemělo překvapovat, že se dezinformace tak šířily a že jim tolik lidí věřilo. Byla to situace, kterou nikdy nikdo z nás nezažil. Šlo o pandemii, která měla závažné následky, proto vyvolávala strach, úzkost a spoustu negativních emocí.

Zároveň jsme o tom měli omezené informace, které se navíc měnily v čase. Některé, o kterých jsme si mysleli, že nejsou pravdivé, se později ukázaly jako pravdivé, a naopak. Nebyla jedna pravda, na kterou bychom se mohli spolehnout a té se celou dobu držet. Zároveň nebyla žádná autorita, zvlášť v Česku, která by na tu pravdu měla patent. Neexistoval nikdo, kdo by mohl říct: takhle to je a vím to s naprostou jistotou.

Část médií se zaměřovala na nejdramatičtější události. A zvyšovala se míra napětí a hysterie ve společnosti. Plus už před covidem jsme v Česku měli poměrně velkou míru nedůvěry vůči státu, institucím a autoritám obecně. A v době covidu vystoupala ta nedůvěra na maximum. Stát a vláda komunikovaly poměrně chaoticky a řídily tu situaci chaoticky. Logicky málo lidí mělo chuť jim věřit a věřit oficiálnímu výkladu toho, co se děje, a tím pádem bylo snazší uvěřit alternativním výkladům, které ale nemusely být pravdivé.

Kdybyste měl zhodnotit, jak se s tím dokázala česká společnost vypořádat, co byste řekl? Vyrovnala se s tím dobře, nebo špatně?
Myslím, že jsme se s tím nevyrovnali úplně dobře. Když se budeme porovnávat s ostatními státy v podobné situaci, zjistíme, že nejsme jediní, kdo se s tím nevyrovnal úplně dobře. Ale zároveň je spoustu států, které to zvládly lépe než my.

Příliš horliví bojovníci

Můžete připomenout hlavní narativy, které se v té době šířily?
Bylo jich spousta. Od toho, že covid vůbec neexistuje, přes čipy ve vakcínách po to, že stát během pandemie falšuje čísla o nakažených a mrtvých.

Ještě bych připomněl jednu důležitou věc. I na straně v uvozovkách bojovníků proti dezinformacím – analytiků, médií a politiků – panovala trochu hysterie. Myslím, že informace, které tomu neodpovídaly, byly často označovány za dezinformace. Typicky teorie o tom, že covid mohl uniknout z laboratoře. Dnes je to přijímaná teorie o původu viru, v určitou dobu ale byla poměrně plošně označována za dezinformaci. Nicméně je to zase dobré odlišit od jiných dezinformací o tom, že covid cíleně vytvořila a vypustila americká vláda, což je podobné dezinformacím u HIV v osmdesátých letech.

Nicméně je dobré připomínat to, že existovala tendence trochu jedním vrzem označovat všechno, co se nám nelíbilo, nebo věci, které si to úplně nezasloužily, za dezinformaci.

V době, kdy se ale spekulovalo o úniku covidu z laboratoře, k tomu ještě nebyly žádné relevantní důkazy. Lidé se to jen domnívali. Nebyla to tedy tehdy dezinformace, ale později se to vyvíjelo a ukázalo se, že na tom skutečně může něco být?
Určitě. Na druhou stranu, pokud se bavíme o teorii původu, a to samé můžeme říct o některých dalších debatách, které jsme v průběhu covidu měli, tak myslím, že jsme byli málo sebekritičtí v tom, že o některých věcech jsme neměli dostatečné množství informací nebo expertiz, abychom mohli posoudit, co dezinformace je, a co není.

Tuto sebekritiku, schopnost držet se zpátky a víc otevřeně pracovat s nějakou mírou nejistoty velká část veřejnosti, která se snažila vystupovat nebo bojovat proti dezinformacím, postrádala.

Nemohla to být snaha uklidnit v prvních dnech veřejnost? Protože tehdy se třeba informace, že vakcíny mohou mít vedlejší účinky – což dnes víme, že je pravda, ačkoli benefity převažují nad riziky, připouštěla velmi zřídka nebo opatrně.
Myslím, že ano. Základem tohoto přístupu je dobrý úmysl. To znamená, že nechci šířit strach a nechci, aby se situace ještě zhoršovala.

Na druhou stranu docházelo k tomu, že u mnoha témat, u kterých jsme neměli dostatečnou míru informací, abychom byli schopni pronášet definitivní soudy, nebo u témat, která často nebyla černobílá, byla často snaha vnímat je nebo prezentovat velmi černobíle. Úmyslem bylo, aby pro veřejnost bylo jednodušší to pobrat. Ale paradoxně to ještě trochu víc narušilo důvěru.

Obecně moje lekce do budoucna je přistupovat k veřejnosti více jako k dospělým lidem, kteří se s tou nejistotou umí víc poprat, snažit se to trochu méně předem zaobalovat a předkládat informace transparentněji.

Měl byste příklad, kdy došlo k tomu, že úřady nebo odborníci si vybrali jenom tu světlou stránku, a naopak zatajili nepříjemné věci, které dokonce označili za dezinformace nebo konspirace?
Jednu věc, která mě napadá, jestli si to pamatuji správně, protože už je to pár let zpátky, připomenu. V jednu dobu byla neshoda ohledně toho, jestli se po očkování může člověk nakazit, nebo ne. V jednu chvíli byla tendence označovat názor, že se po očkování lidé znovu nakazí, za dezinformaci. Později se to ale ukázalo jako pravdivé.

Navrátit důvěru ve stát

Způsobily dezinformace o covidu definitivní rozdělení české společnosti?
Myslím, že ne. Do určité míry byla česká společnost rozdělená již předtím. Ale radikalizovaly část společnosti. A také u větší části společnosti narušily ještě více důvěru v autority – stát či média. Ale neřekl bych, že to definitivně rozdělilo českou společnost.

A existuje nějaká cesta, jak těmto lidem navrátit důvěru ve stát?
Určitě existuje a stát by se o to měl snažit. Myslím, že u velké části lidí to určitě možné je. I když je možná nějaká část populace, u které to možné nikdy nebude.

Problém je v tom, že na to neexistuje nějaká zkratka nebo jednoduchý recept, který máme tendenci hledat. Důvěru nevybudujete tak, že někomu řeknete, ať vám věří. Vybudujete ji jednak dlouhodobou komunikací, ale také celkovým přístupem.

Každý z nás se může zeptat sám sebe, jestli má pocit, že se k němu stát chová tak, že v něm každý den zvyšuje důvěru. Myslím, že často ne a že tam je spousta mezer. Způsob, jak důvěru ve stát zvyšovat a jak důvěru v instituce navracet, je snažit se ty miliony mezer, které tam máme, postupně zacelovat.

Anna Jadrná Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít