Doháníme debatu o roli médií veřejné služby v 21. století, říká Rožánek o dění ve Sněmovně
Poslanci v úterý v noci po jedenácti hodinách přerušili debatu o zvýšení rozhlasového a televizního poplatku. Vrátí se k ní ve středu. Sněmovna jedná o normě ve druhém čtení. Návrh počítá s tím, že by poplatky platilo víc domácností a povinnosti by měly i firmy. Opozice vládní návrh kritizuje. „Dá se najít i jiný model. Ale je to to nezbytně spojené s politickou kulturou a zvyklostmi,“ řekl pro Český rozhlas Plus mediální analytik Filip Rožánek.
Je podle vás systém televizních a rozhlasových poplatků už zastaralý?
Většina Evropy se postupně přesouvá k jiným modelům financování veřejnoprávních médií. Nicméně je nutné dodat, že vždy závisí na politické kultuře a zvyklostech v dané zemi. Když už nějaká země princip poplatků opouští, tak se vždy snaží přijít s pojistkami proti politickému vlivu. I když dostává instituce peníze ze státního rozpočtu.
Například ve skandinávských zemích je výběr peněz úplně mimo státní rozpočet, aby se nestal předmětem každoročního handrkování politiků a aby politici neměli páku na nezávislé vysílání. Vždycky se dá najít jiný model financování, ale taky je to nezbytně spojené s politickou kulturou a zvyklostmi v dané zemi.
Jak se to ve více než polovině států Evropské unie, kde se zrušily poplatky, osvědčilo? A jaký efekt nastal v zemích, kde se příjmy veřejnoprávních médií navázaly na státní rozpočet?
Takové země byly například Dánsko, Švédsko nebo Finsko. Ale to jsou pozitivnější příklady. Byť i tam byly vždycky diskuse o financování médií veřejné služby spojené s poměrně ostrou politickou debatou, ba i s úvahami o tom, jestli by se nedalo šetřit, nebo zda je nutná takhle extenzivní veřejná služba.
Nicméně tam dospěli k financování třeba právě formou příplatku na veřejnou službu při ročním zúčtování daně. A je to model, který neprochází jako kapitola státního rozpočtu každoročním politickým schvalováním.
Leckdy je systém stanoven na více let dopředu, takže médium veřejné služby ví, s jakým objemem peněz může počítat v následujících letech. A mimořádné zásahy se dělají spíš ve chvíli, kdy je třeba vysoká inflace nebo se dějí konsolidační opatření v celé ekonomice státu.
3:34
Sněmovna přerušila debatu o růstu rozhlasového a televizního poplatku. Druhé čtení trvalo už 11,5 hodiny
Číst článek
Pak je druhý příklad. To je třeba Slovensko, kde sice také přešli na financování ze státního rozpočtu, ale změny byly velmi turbulentní, přišly během několika měsíců. A zároveň je tam zjevný politický tlak ze strany vlády.
Ostatně i veřejná vyjádření politiků na Slovensku tímhle směrem míří. Netají se kritikou k původnímu modelu, ve kterém veřejná média fungovala, a zdůvodňují, proč ke změnám přistoupili. Takže se obloukem zase dostáváme k politické kultuře.
Problém černého pasažéra
Vysvětluje podle vás současná vláda dostatečně důvod velké mediální novely a potřebu nezávislých veřejnoprávních médií?
Myslím, že s určitým spěchem doháníme to, co jsme měli udělat úplně na začátku, myslím jako celá veřejnost. Měli jsme si říct, co očekáváme od médií veřejné služby ve 21. století. Tohle bylo vždycky nezbytným prvkem debat, ať už ve skandinávských zemích, nebo třeba nedávno v Polsku či Německu.
Vždycky tomu předchází velká analýza – buď parlamentní, nebo nezávislá od mediálního regulátora – co se očekává od médií veřejné služby, jaké mají postavení na trhu, v jakém jsou konkurenčním postavení, co se od nich čeká technologicky. A na základě toho se mluví o jejich financování.
Jenže tohle jsme tak trochu přeskočili. A pak jsme to trochu „doháněli“ tím, že ministerstvo kultury uspořádalo debaty mezi jednotlivými aktéry trhu. O to víc je teď debata vyhrocená. Protože opozice si nenechává ujít příležitost, aby na bedra médií veřejné služby naložila všechny křivdy a stížnosti, které se za léta nahromadily.
26:10
Se zvýšenými poplatky nezválcujeme trh, zalepíme díry v rozpočtu, říká šéf České televize Souček
Číst článek
Nakolik dává smysl, aby poplatky platili lidé, kteří nemají rozhlasový přijímač, nemají televizi, ale mají některé z chytrých zařízení?
V Evropě se tomu říká problém černého pasažéra. Klasický poplatkový model, kdy se platí za klasický přijímač, se typicky týká starších domácností, seniorů a podobně. Zatímco mladí lidé používají nová zařízení, jako jsou chytré telefony. Ale ta se nemusí evidovat.
Proto vzniká problém černého pasažéra: senioři platí i za mladé, kteří ale přitom také sledují vysílání. Princip, že by se mělo platit za chytrá zařízení, je v zásadě správný a přiklání se k němu i ostatní země. Koneckonců i některé skandinávské země, které přešly na financování ze státního rozpočtu, to udělaly právě kvůli tomu, aby nemusely neustále rozšiřovat definici různých přijímačů.
Co se týče právnických osob, i tam se má poplatek násobit podle počtu zaměstnanců. Na ty se dá také pohlížet jako na černé pasažéry, když neplatí?
To je německý model, kterým se vláda inspirovala. V Německu se platí podle počtu zaměstnanců a zdůrazňují to solidárním principem.
I podnikatelé, firmy a organizace využívají toho, že fungují svobodná, nezávislá veřejnoprávní média – protože mohou upozorňovat na korupci v politice, na motivaci k přijímání různých zákonů, nebo mohou dávat prostor pro veřejnou debatu o zákonech, které se týkají i podnikání.
Proto tam je úvaha, že firmy by měly solidárně přispívat na fungování veřejnoprávních médií, jejichž služby, byť nepřímo, využívají. Takže nejde ani tak o černého pasažéra jako spíš o solidaritu.
Nicméně vláda i v návrhu zákona ponechává výjimku ohledně definice přijímačů, aby bylo jasné, že se to nemá vztahovat nutně na obrazovky v průmyslové výrobě. Ale ono to stejně je trochu protichůdné, když obecně zákon říká, že zaměstnavatel platí podle počtu zaměstnanců bez ohledu na přijímače.
