Trio visegrádských zemí u soudu v Lucemburku zažalovala Evropská komise s cílem domoci se dodržování unijního práva. Právníci dotčených států však tvrdí, že verdikt nebude mít praktický význam, neboť přerozdělování uprchlíků podle povinných kvót již skončilo, a rozsudek tedy nemůže zajistit nápravu.

Premiér Andrej Babiš ve čtvrtek řekl, že není podstatné, že Česko společně s Polskem a Maďarskem spor u unijního soudu prohrálo. Podle ministerského předsedy důležité je, že Česká republika nebude přijímat žádné migranty a že kvóty v mezičase skončily.

Podle čtvrtečního verdiktu byl sice požadavek na ochranu bezpečnosti státu oprávněný, systém kvót jej však uspokojivě zohledňoval. Zemím nedával právo odmítnout program přerozdělování jako celek, ale mohly jako bezpečnostní riziko vyhodnotit přímo jednotlivé migranty.

Státy se hájily tím, že článek 72 smlouvy o fungování Evropské unie jim dává právo v zájmu ochrany vnitřní bezpečnosti vzepřít se rozhodnutí Rady EU, kterým bylo přerozdělování zavedeno. Podle soudu by však státy musely „po individuálním posouzení jednotlivých případů odkázat na shodující se, objektivní a přesné skutečnosti, na jejichž základě lze mít podezření, že dotyčný žadatel představuje skutečnou nebo potenciální hrozbu“.

29 000 přerozdělených lidí

Unijní státy jednorázový program migračních kvót zavedly - proti vůli některých členů EU z centrální a východní části bloku - v roce 2015 s cílem odlehčit Řecku a Itálii, kam v době vrcholící migrační vlny proudily desetitisíce žadatelů o azyl. Uvedená trojice se však nechtěla k systému připojit mimo jiné s tvrzením, že rozhodovat o záležitostech týkajících se vnitřní bezpečnosti států je výlučně v jejich kompetenci.

Zástupci žalovaných zemí v reakci na žalobu tvrdili, že program nefungoval a že v jeho rámci bylo nakonec přesunuto výrazně méně migrantů, než byly původní předpoklady. Do jeho konce v září 2017 bylo přerozděleno jen asi 29 000 lidí z původně zamýšlených 160 000. Své kvóty zcela splnilo pouze pět unijních států, další přijaly jen část určených běženců.

Podle soudu však byla žaloba přípustná i v případě, že se komise chtěla domoci pouze konstatování, že země nesplnily své povinnosti. Čtvrteční verdikt navíc může mít podle unijní justice praktický význam pro „stanovení základu odpovědnosti, která může členskému státu v důsledku nesplnění jeho povinností vzniknout vůči ostatním členským státům, unii nebo jednotlivcům“. Zda by komise na základě rozsudku mohla pro členské země navrhnout například pokutu, soud přímo neuvedl

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít