Češi nevěří úřadům, politikům a ani sobě navzájem, říká průzkum. Problém leží v komunikaci, říká expert
Češi příliš nevěří státní správě, vládě, politikům ani sobě navzájem. Věří místním samosprávám, policii či justici, ukázal nedávný průzkum Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). „Jedna z velkých mezer české veřejné správy je komunikace s veřejností,“ komentuje kořeny nedůvěry v instituce Matěj Chytil z platformy BYRO, která usiluje o zlepšení kvality české veřejné správy.
Z průzkumu například konkrétně vychází, že nejnižší důvěru mají v Česku politické strany, jen 14 procent (průměr OECD je přitom 24 procent). Následují vláda a parlament s 18,5 a 20 procenty (průměr OECD 39 a 36,5 procenta) a média s 27 procenty (průměr OECD je 39 procent).
Na druhém konci žebříčku se umístila policie, které důvěřuje 60 procent Čechů (průměr OECD je 63 procent). Ta také jako jediná ze zkoumaných institucí či odvětví v důvěře získala více než 50 procent. Následuje ji soudní systém s důvěrou 50 procent lidí (průměr OECD je 54 procent).
V porovnání míry důvěry je zajímavý například fakt, že lidé více věří volené samosprávě než státnímu aparátu. „Pracovat pro stát nebyla od začátku 90. let atraktivní kariéra a tento fenomén tu doznívá. Také proto je tu důvěra ve stát a státní aparáty slabší než v zemích, které z demokracie těží déle než my,“ komentuje průzkum Matěj Chytil z platformy BYRO.
To, že důvěra Čechů ve stát a různé instituce je ve všech ohledech pod průměrem zemí OECD, podle něj není překvapivé. „Není až tak divné, že jsme na tom o něco hůře než země, které státní instituce stabilně a po dlouhou dobu budují,“ říká s tím, že problémy, se kterými se potýkáme, jako například digitalizace státní správy, jsou problémy, které souběžně řeší řada dalších zemí včetně těch severozápadních.
Příklady dobré praxe
Mezi úspěchy české veřejné správy řadí například Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB).
OECD
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) sdružuje 38 zemí, které spolupracují na podpoře ekonomického růstu, prosperity a udržitelného rozvoje. Členy OECD jsou převážně vyspělé země s vysokým příjmem, které sdílejí závazek k demokracii a tržní ekonomice. Mezi tyto země patří například Spojené státy, Kanada, Německo, Japonsko a Austrálie.
„NÚKIB je relativně mladá instituce, která má však mimořádný dopad na debatu o tom, jak má vypadat kyberbezpečnost států,“ říká. „Její zaměstnanci pravidelně školí a vzdělávají své protějšky v řadě západních zemí. Dnes patří mezi několik málo úřadů, které nastavují profesní standardy pro celý svět. To většina Čechů neví, protože tento úřad má na jejich každodenní životy těžko viditelný dopad,“ dodává.
Jako další příklad dobré praxe z Česka uvádí pražský Institut plánování a rozvoje a jeho Centrum architektury a městského plánování. „Po pražském vzoru dnes podobnou instituci staví například Bratislava. Institut získává prestižní mezinárodní ocenění v oblasti geografických informačních systémů a mapování. Navíc výborně komunikuje s pražskou veřejností velmi složité téma,“ líčí.
Veřejná správa by podle něj měla hledat způsoby, jak podpořit instituce, které nefungují dobře, a nechat se táhnout dopředu těmi úspěšnými.
Nevěříme státní správě
Kámen úrazu je podle Chytila komunikace veřejné správy vůči veřejnosti. „V Česku jsme pořád v té pasti, že když dá ministerstvo desítky milionů korun na komunikační kampaň, obvykle neměří její výsledek a je kritizováno veřejností za cenovku, nikoli za dopad,“ líčí.
Důvěra v prezidenta Pavla klesla, stále se ale drží nad polovinou. Nejvíce mu věří mladí
Číst článek
Příkladem mohou být kampaně v oblasti bezpečné dopravy nebo veřejného zdraví. „Účinnost komunikačních kampaní není snadné měřit, ale věnovat tomu energii a peníze má velký smysl. Vynaložili jsme prostředky účelně, nebo ne?“ připomíná Chytil asi nejdůležitější otázku.
Za ještě důležitější považuje srozumitelnou běžnou komunikaci státu. „Británie si dala tu práci a sjednotila vizuální styly všech centrálních institucí. Stejné logotypy, vizuální styly, doména i důraz na přístupný jazyk a ovládání. České vlády opakovaně řešily, kolik by nás taková změna stála, ale nikdo bohužel nepočítá obrovské náklady na údržbu současného stavu,“ dodává s tím, že takovou změnu má promýšlet a obhajovat sebevědomý státní aparát, ne jen politici.
